Pribehy

Príbeh

9. dubna 2009 v 14:40 | Lili
Jedneho dna som stretla particku siestich chalanov . Najprv sme sa len zdravili no neskor sme zacali chodit spolu aj von .Vsteci s ami zdali ako len kamarati no casom sa mi jeden z nioch zacal viac a viac pacit . a tak sme vzdy boli spolu ja osm mu vzdy davala facky robila zle ale proste len preto aby si ma vsimal ale aj ja som s amu asi pacila tak sme vzdy boli spolu pozdejsi sme sa aj obimali proste pecka casom som ho zacal chcite ... a v tej dobre bola zima tak sem chodili do posilovne a tam sem sa ja bozkavali a vzdy sme spolu lezali ba dokonca raz mi i striptiz robil.... ja som ho v tej dobre uz lubila vlemi no boli tu dva problemi .. po prve mal frajerku ktoru podla jeho slov velmi miloval a po druhe bol o vela rokov starsi .. no aj som si vzdy myslela ze ju kvoli mne opusti .. a takto sa to tiahlo aspon dve mesiace mnohokrat som sa kvoli nemu trapila ... tak ako nikdy.... no casom sa ich particka ako chodili von tych sest chalanov pohadali a rozdelili sa na 2 partie . a moj krasny uz prestal s nami chodit von uplne no ja som ho stale chcela .. lenze on je aj bol aj bude taky hajzel .. bolo ich omnoho viac s ktorymi podvadza svoju frajerku ... noo a casom ma zavolal jeden chlapec s mojej skoly von tak sem isli .. ja som s amu pacila .... a on men najprv ni nie.. ale zacali sme spolu chodit . ja hlavne preto aby som zabudla na toho spominaneho .. no a tak sme spolu boli lenze casom sme prezivali spolu krasne zazitky .. a vsteko mozen sme spolu i porobili .. a teraz ho vlemi lubim a som stastna ze ho mam len som zvedav dokedy nam to vydrzii....:)) lubim ta mojoooo:)

Vrátil sa

6. dubna 2009 v 17:51 | Lili
Před 3 lety jí zemřela její láska na mozkovou příhodu... ...od té doby se s nikým nechtěla stýkat. Jen chodila po parku a vzpomínala na jejich velkou lásku a jak byli spolu na pouti a on jí donesl balónek... ...dokázala tak chodit po parku a přemýšlet celé dny. Někdy ani nechodila na noc domů a přespala na lavičce, na které vždy sedávala se svojí láskou. Jednou zase šla do parku na tu lavičku a seděla a dívala se do prázdna... ...když najednou zafoukal vítr a osušil jí slzy z tváře. Podívala se vedle sebe a viděla tam jen mlhu a balónek, který jí nesl kdysi z poutě zrovna když zemřel, a nestihl jí ho dát... Poté se vedle ní objevil on a políbil ji. Řekl jen: "Tady máš, co jsem ti kdysi nesl z poutě," a zase zmizel, ale balónek zůstal...

Ty vieš

6. dubna 2009 v 17:49 | Lili
Ty víš
Ty víš, že tu jsem, já vím, že tu jsi,
víme to oba navzájem, ale jen předstíráme nezájem.
Je to jako hra, která konce nemá,
ale co když přijde prohra, ta bílá dáma slepá?
Zazvoní zvonec, konec bude pohádky,
ale náš společný tanec, nabírá teprve obrátky.
Ty víš, jak to na světě chodí, co se tu děje,
je to jak galéra lodí, co po moři k cíli spěje.
I ony vítězí v bitvách, děla bombardují přístav,
tak prudce mě koluje touha v žilách, ty mi ty své přistav.
Vpíchnu do nich lásku, radost; pravda- je to jen velká naivnost.
Ale jak pomoci si mám, při pohledu do očí tvých,
když si stále připomínám, že oni hledí do očí jiných.
Ty víš, že tu jsem, já vím, že tu jsi,
a přesto se mít nesmíme, oba jen stále tiše sníme a trpíme.
Je to jako velká muka, co sžírají srdce naše,
chromý, kterému chybí ruka, také ale přesto dál k cíli kluše.
Tak i my musíme běžet za našimi cíli,
nebudu už jen tak ležet, tajit svoje city.
Ty víš, jak to dopadne, ona bude plakat,
i moje tvář bledne, jak sem tohle mohla sakra čekat?
Zradil si nás obě, čtvrtá postavička je v naší hře,
já nadávám už jen tobě, cos zavřel na závoru za sebou dveře.
Zametl si dokonale stopy, jak nejlepší nájemný vrah,
tak to přece nebyly jen velké klepy, tebe- velkého Don Chuana- ovládl strach.
Utekl si k ní a nás nechal dál slepě doufat,
žij si tedy v trní, jen tam si zasloužíš ve výčitkách nechat.
Ty víš, že tu stále jsem, já vím, že tam v dálce někde jsi,
víme to oba navzájem, ale i nyní stále jen předstíráme nezájem.

Zamilovat sa do učitela sa nevypláca

5. dubna 2009 v 22:40 | Lili
Když mi bylo 15 let, přišel na naši školu nový učitel na češtinu. Rychle jsme si ho oblíbili, protože byl na rozdíl od ostatních mrzoutských učitelů v pohodě. Bylo mu 31, ale vypadal tak na 20 let. Hned jsme si padli do noty a často jsme spolu před hodinami i po nich vtipkovali. Bylo to příjemný, protože s ním každý chtěl být kámoš, ale on věnoval většinu pozornosti mně. Jednou v listopadu se mě zeptal, jestli bych mu po škole nepomohla opravit nějaké písemky.

Pořád jsme se smáli a povídali si, když najednou řekl: "Jestli nepřestaneš být tak roztomilá, budu ti muset dát pusu!" A pak to udělal! Byla jsem v šoku. Ani ne proto, že to byl můj učitel, ale proto, že byl čerstvě ženatý! Cítila jsem se opravdu divně. Jasně, spousta holek se zamilovává do svých učitelů, ale já jsem si nikdy nemyslela, že se to může stát mně a že on překročí tu hranici! Později mě odvezl domů a v autě mě pořád hladil po krku a po vlasech. Neumím ani popsat, jak jsem se cítila. Sice se mi líbil, ale na druhou stranu mi to bylo nepříjemný. Později večer mi ještě volal a vyprávěl mi všechny jeho osobní záležitosti, třeba jak se léčil z rakoviny nebo že jeho žena je maniodepresivní a hrubá. Řekl, že přemýšlí o rozvodu, abychom mohli být pořád spolu.

Potom mi začal posílat maily s vyznáním lásky. Psal mi různé vzkazy do sešitu s úkoly, jako například: "Dneska vypadáš úžasně!" Začal chodit na moje volejbalové zápasy - se svojí ženou! Byla jsem z toho hotová, ale jemu zřejmě dělalo dobře, že žárlím. Kluci v mém věku mi přišli hrozně nedospělí, bavili se o blbostech, ale s ním jsem mohla vést konverzaci na intelektuální úrovni, třeba o tom, co se děje ve světě, o historii... Brzy mě začal zvát k sobě domů, když měla jeho žena noční službu. Se svýma rodičema jsem měla vždycky blízký vztah a nikdy jsem jim nelhala, takže mě bez problému pustili ven, když jsem jim řekla, že jdu do kina nebo třeba ke kamarádce na návštěvu.

Nebylo kam utéct

U něj doma jsme se většinou jen koukali na televizi a povídali si. Ale jeden večer se mě snažil donutit, abych se ho dotýkala. Hrozně mě to vyděsilo. Nevydržela jsem to a řekla všechno své nejlepší kamarádce. Snažila se mi pomoct, ale chápu, že pro ni bylo těžké vynadat své kámošce, že je blázen.

Po té noci jsem se s ním mimo školu přestala bavit, protože mě to fakt vystrašilo. Ale vidět ho při hodinách byly strašný muka. Celou dobu jsem si čmárala na papír, abych se na něj nemusela dívat. Snažil se mě vytočit tématy slohových prací jako třeba "Co bych dělala, kdybych zjistila, že moje kamarádka provádí něco špatného?" Ale i když mě přiváděl k šílenství, nemohla jsem na něj přestat myslet.

"Vybral bych si tebe!"

Někdy v lednu jsem se dozvěděla, že je jeho žena těhotná. Byla jsem z toho tak mimo, že jsem ani nechtěla chodit do školy. Dítě se narodilo v srpnu a já jsem s ním celé léto nebyla v kontaktu. Ale po prázdninách mi znova začal psát zprávy a maily. Říkal, že jsem mu chyběla a že chce být se mnou. Ubíjelo mě číst to, protože jsem k němu pořád něco cítila. Nemohla jsem ho dostat z hlavy, tak jsem mu jednou v noci zavolala a zeptala se ho: "Kdyby tvoje žena neotěhotněla, rozhodl by ses pro ni, nebo pro mě?" A on odpověděl: "Určitě bych si vybral tebe!" To bylo to, co jsem tu noc potřebovala slyšet. Vydala jsem se k němu domů a přišla jsem s ním o panenství. Asi jsem se bála, že ho ztratím, proto jsem to udělala. Odešla jsem z jeho domu a cítila se hrozně. Pořád jsem si jen opakovala: "Co jsem to sakra provedla?!"

Pozitivní test

Od té doby jsme spolu spali pravidelně. Občas se zmínil, jaké by z toho mohly být problémy, kdyby se to někdo dozvěděl, ale nikdy mi přímo nepřikázal: "Nikomu to neříkej!" Zeptala jsem se ho, jestli bych neměla začít brát antikoncepci, ale on řekl, že ne. Slíbil mi, že bude používat kondomy, ale nikdy k tomu nedošlo. Věděla jsem, jak je nebezpečné mít nechráněný sex, ale nějak mě nenapadlo, že bych zrovna já mohla otěhotnět. Taková blbost. Pak jsem jela na vánoční prázdniny k příbuzným a tam se mi zpozdila menstruace a najednou jsem jedla mnohem víc než normálně. Koupila jsem si těhotenský test a ten byl pozitivní!

S pláčem jsem mu volala, abych mu řekla, co se stalo. Snažil se mě utěšit. Prohlásil, že dokud se nevrátím domů, nic se nevyřeší. Po mém návratu mi řekl: "Pokud chceš, aby všechno bylo jako předtím, měla bys jít na potrat. Samozřejmě to zaplatím." To jsem ale nechtěla. Sama jsem adoptovaná, a kdybych měla dítě, chtěla bych si ho buď nechat nebo ho dát k adopci. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak necitelně se choval. Dítě by mu samozřejmě překáželo, protože by to byl důkaz našeho vztahu. Chtěl mě prostě dostat ze svýho života.

Příští víkend jsem šla k němu domů a oznámila mu, že půjdu na interrupci. Choval se, jako bych byla naprosto cizí člověk! Začala jsem hysterčit, utekla jsem z domu a pochodovala venku. Nakonec za mnou přišel a přinutil mě koukat na televizi, dokud se neuklidním. Pak mě poslal domů. V tu chvíli mi nejspíš přeskočilo. Doma jsem spolykala 32 prášků na spaní, které jsem zapila vodou. Když se podívám zpátky, myslím, že jsem se nechtěla doopravdy zabít. Chtěla jsem jen usnout, a zbavit se tak všech svých problémů. Než jsem ale usnula, došlo mi, že zabíjím nejen sebe, ale i svoje dítě. V té chvíli jsem si uvědomila, že nechci zemřít a že si chci svoje dítě nechat.

Šla jsem do koupelny a snažila se všechno vyzvracet. Pak jsem řekla mamce, co jsem udělala. Hned mě s tátou odvezli do nemocnice, kde mi udělali výplach žaludku. Cítila jsem se hrozně! Bála jsem se říct rodičům, co se stalo, ale bylo mi jasný, že někomu to říct musím. Nakonec jsem se svěřila mamince své nejlepší kamarádky. Byla v šoku z toho, že jsem těhotná a otcem je můj učitel. Oznámila to, a tím se všechno dostalo ven. Myslela jsem, že mu to konečně dojde a on řekne: "Omlouvám se, choval jsem se hrozně. O dítě se samozřejmě postarám." Ale nikdy to neudělal.

Odplata

Když jsem se vrátila z nemocnice, můj učitel byl zatčen. Navštívila jsem detektiva, který mi ukázal jeho výpověď, kde byla jen spousta lží. Podle něho jsem byla mentálně narušená a vyhrožovala jsem mu, že se zabiju, pokud se mnou nebude spát. Nikdy neměl rakovinu a jeho žena nebyla maniodepresivní. V té chvíli jsem pochopila, o co mu šlo. Byl to zvrácený člověk, který jen využíval své autority k tomu, aby mě dostal do postele. Co se mnou bude dál, ho nezajímalo, proto jsem se rozhodla ho zažalovat. Všechny maily a zamilované dopisy jsem použila jako důkazy proti němu. Nakonec byl odsouzen na pět let do vězení.

Moje dítě se narodilo o měsíc později. Přemýšlela jsem o adopci, protože jsem si nedokázala představit, jak se o dítě budu starat, ale moji rodiče mě překvapili. Hrozně mě podporovali, takže jsem si nakonec dítě nechala. Po tom všem jsem měla velké problémy začít znova někomu důvěřovat a ani jsem nikoho nechtěla. Ale teď mám naštěstí skvělého přítele, který je i fajn tátou pro mé dítě. Jsem na vysoký a plánuju stát se právničkou. Poznala jsem na vlastní kůži, jak důležité právo je, a doufám, že jednou budu moct pomáhat holkám, co se ocitnou v podobné situaci, jako jsem byla já.

Drogove dno

4. ledna 2009 v 19:27 | Lili


Hlavní postavy: Nina (16), Martin (19), Petr (20)
Pravdivost: 70%
Obsah: Chceš ho znát? Tak klikni↓

Nechcem zomriet

12. srpna 2008 v 19:50 | Lívia
Narodilo se jednou jedno děťátko.. Ale nebylo stejné jako ostatní děti. Každou noc si představovalo svou smrt a plakalo, a vedne běhalo za maminkou a tahalo ji za sukni.. "Maminko?" "Ano zlatíčko?" "Ze-zemřeš taky?" "Ach... ano má milá, jednoho dne zemřu." Usmála se vlídně maminka a pohladila dítě po jemných vláscích. Dítě ji už ale nevnímalo. Bylo v úplně jiném světě.. ve světě svých myšlenek. Jeho život ztratil smysl.. jestli jeho maminka umře, koho pak bude milovat? Ke komu pak bude něco cítit? Maminka odešla do kuchyně nakrájet zeleninu na salát. Po chvíli si dítě uvědomilo, že nestojí vedle něj, a začalo se plno úzkosti rozhlížet po místnosti. Potom si všimlo, že jeho maminka stojí v kuchyni, a v ruce se jí leskne nůž. Vběhlo za ní.. "Maminko! Polož ten nůž! Ať se neřízneš!" Kolik uplynulo let?? Hodně..jen nepatrný čas promarněného života.. dívka, která kdysi byla díťetem stála v koupelně, a barvila si vlasy načerno. Vtom praskl zámek, a dveře od bytu se otevřely.. dívka stuhnula. Běžela ke koupelnovým dveřím, a chtěla je zamknout, ale její matka byla rychlejší.. když uviděla její černé vlasy, začala po své dceři řvát.. Tvé podivné chování jsem tolerovala, šílené módní výstřelky také, dokonce i ty podivné nápisy a obrázky jsem přežívala, ale tohle je příliš! Už nejsi mou dcerou... dívka ještě stále slyšela matčina slova. Seděla na okraji sprchového koutu, a se sklopenou hlavou se dívala do neznáma. Potom si pomalu z černých vlasu odepnula sponku, a přiložila si ji k natažené ruce..krev začala na její bledé kůži kreslit zvláštní obrazce.. "Maminko, polož ten nůž, ať mě neřízneš..."

Kridla

12. srpna 2008 v 19:47 | Lívia
Jednou jsem se probudila, a zjistila jsem, že mám křídla.
Plna radosti jsem vstala, a začala jsem si je narovnávat.
Byla krásná.
Temná, na dotek drsná, ale krásná.
Mám křídla..
Jsem anděl??
Asi ano..
Krásný, temný andílek..
Nebo snad motýl?
Vážka?
Víla?
To je jedno, ani přetím jsem nevěděla co jsem, ale teď mám křídla.
Musím pomáhat.
Pomohu těm, kteří jsou takoví, jako jsem byla já, když jsem včera usínala.
Těm zlomeným.
Postavila jsem se k oknu, a nadechla se.
Nový den, nový život, nová šance, nové štěstí.
Bosýma nohama jsem se lehce odrazila o okenní římsu.
Letím...
Pomoc!
Křídla vzduch kolem mne propouští drsnou hmotou!
Padám..a už vidím svůj konec-na chodníku pod mým oknem.
Proč se ze mne nestal anděl?
Proč mi nový den nedal šanci přežít??
Asi je zlomené srdce moc těžké, než aby se s ním dalo létat v oblacích...
..jaká škoda...

Vrazda z ineho sveta

9. července 2008 v 23:36 | Lívia
Vražda z jiného světa
Včera v časných ranních hodinách byla v domku na předměstí Ostravy nalezena mrtvá Sylva K. s mnoha bodnými ranami po těle. Po pachateli policie intenzivně pátrá. Podle informací zjištěných naším zvláštním zpravodajem ale vůbec není jistě,jestli se nějakého pachatele dočkáme. Provedení vraždy i absence jakýchkoli stop vypadá,jakoby vrah ani nebyl z tohoto světa…

Martina složila noviny zpátky na stůl a znovu se zahleděla z okna. Vražda z jiného světa. Znělo to jako ze špatného filmu. Příště si vymyslí,že jí zabili velvyslanci ze vzdálené galaxie. Zvedla se a opláchla hrnek pod proudem teplé vody. Pak ho postavila na kuchyňskou linku a znovu usedla ke stolu. Položila si hlavu do dlaní a soustředila se na Michaelovu podobu. Chtěla ho zase vidět,chtěla aby byl u ní,stejně bezbranný,jako když jí spadl k nohám při rituálu.
"Přijď ke mně." Zašeptala. Odpovědí jí bylo jen zaskřípění polootevřených dveří.
"Přijď ke mně." Tohle už znělo mnohem hlasitěji a rozhodněji. Hrnek spadl z kuchyňské linky na zem a roztříštil se na milion kousíčků. Martina to vůbec nevnímala.
"Přijď ke mně." Zavolala do ticha všude kolem.
Neslyšela,když k ní zezadu přistoupil,ani necítila jeho polibek ve vlasech. Seděla tam a rozhlížela se kolem.
"Přijď ke mně." Vzlykla. "U velké Lilithy,přijď ke mně."
Matný stín za jejími zády se rozplynul stejně tiše,jako se objevil. Ještě dlouho tam seděla a brečela do babiččina ubrusu. Myslela si,že budou spolu. Že se k ní vrátí a všechno bude báječné. Možná si pořád pamatuje,jak ho v létě skoro předhodila skalní víle. Možná se zlobí,protože na něj byla ošklivá. A možná tady ani nechce být. Možná se chce vrátit tam,kam patří.
Tam,kam patří? Martina zavrtěla hlavou a rozbrečela se ještě víc. Patří přeci k ní. Proč to nechápe?

Sound of Silence

9. července 2008 v 23:35 | Lívia
Sound of silence

Tančila za zvuku ticha, prsty jí mlčenlivě klapaly po klaviatuře, hrály píseň na rozloučenou. Byla nevyhnutelná, tak sžíravá a nádherná, udolávající a energická zároveň.

Dívka přeběhla sál, plameny loučí se za ní táhly rozvířeným vzduchem, bosá chodidla pleskala o podlahu a jejich ozvěna se odrážela od kamenných zdí. Vzala do ruky broušený křišťálový džbán a dolila do sklenky na víno sladkou tekutinu. Zhluboka se napila, tekutina jí přidala do žil sílu. Vzala nůž, řízla a do sklenice přidala pár kapek své vlastní krve, teď jí chutnala.

Znovu se zatočila, až se okolo ní rozvlnily rudé šaty. Začala se smát, uprostřed sálu na ni čekala lázeň. Jediným trhnutím nože rozřízla šňůru svého korzetu, šaty padaly na zem ve vlnách, vypadajíce jako živé a odhalili kůži, jemnou, jemnější než hedvábí. Rozpustila si vlasy, padaly jí na záda jako záplava nočních tvorů, černé, hladké..

Nadšeně skočila do lázně, rozlétla se okolo ní malá záplava kapek, bylo to studené, ale příjemné, krev mezitím dopadla na zem a roztekla se do kaluží. Dívka se smála v lázni krve věznitelů, lázni z krve směšných viníků, své vlastní krvi. Smála se opravdu nahlas, když pozorovala řadu tupých, zlých a teď už navždy mlčících hlav.

Šťastná.

Smrt

9. července 2008 v 23:32 | Lívia
Stála u špinavého okna v jakémsi starém, neudržovaném domě, který se nacházel uprostřed jakési temné ulice na kraji města; hleděla k rudému zapadajícímu slunci a temnějící obloze.
Na prsou držela bílou polámanou lilii, v jejíž podobě se odrážela její bezmocnost a čiré zoufalství. Byla jak ta květina, zlomená a přesto krásná, s myšlenkami točícími se kol jednoho a toho samého a s poslední vůlí k životu.
Vzduchem prosyceným hnilobou k dívce pronikala jakási hudba, tak sladká, živá a rytmická, a dávala večernímu soumraku zakusit bujarého nočního života velkého pulzujícího města. Ovšem to necítila; byla si jista, že pomalu přichází její vytoužený a očekávaný konec, stop trápení, jejího krátkého a nevyužitého života a počátek nové naděje tam, kde se andělé ukládají ke spánku a mrtví vzhlížejí k nebeskému blankytu. Hudba pomalu přestávala hrát, jakoby chtěla vyslyšet dívčiny neslyšné prosby, poslední tóny bujných kytar utichaly, rytmus se ztrácel a dívčino srdce pomalu přestávalo bít s ubývající intenzitou oné skomírající melodie.
Pár posledních slyšitelných tónů se doneslo voňavým vzduchem k chátrajícímu domu s dívkou stojící v domě a Anne - Marie náhle spatřila krásnou paní, se sametově bledou pokožkou, oblečenou v bohatou černou róbu z lesklého saténu a krajkami, přibližujíc se k ní.
Šeptala příjemným altem k dívce něžná slovíčka, která nikdo nemohl slyšet, slova útěchy a pokory, složená před umírající mladou krví. Anne - Marrie pak už jen ucítila chladný polibek na své tváři od oné dámy a pak už se jen její bílá duše houpavě vznášela vzhůru, nedbajíc pozemského života a jejího těla padajícího do prachu starého domu.
Další bílé světélko zhaslo v černé zahradě duší a polámaná lilie se rozpadla na prach, s kapičkami rosy na okvětních plátcích, jakoby květina plakala nad ztrátou mladého života..

Kamarat

9. července 2008 v 23:19 | Lívia
Kamarád
Opět se změnil. Nebyla to velká povahová změna, ale byla. Opět mu to někdo provedl, provrtal mu srdce šípem. Zradil ho jeho nejlepší kámoš. Zprvu to nechápal. Nebyl schopen to pochopit a snad to ani nechtěl chápat. Tohle se přeci nedělá, pohrávat si s city člověka a pak ho zranit, donutit ho klesnout . Bylo mu smutno přišlo to z té nejmíň čekané strany. Pomohl mu z bryndy a on ho srazil na kolena. Pak ho zachvátil smutek.
Vyšel ven do ulic, kráčel silnicí a okolo něj proudily davy lidí, nikdo si ho nevšiml, nikdo se ho neoptal jak se měl, či co dělal.Byl ta sám. Někdo mu chyběl. Snad ne někdo, ale něco, chyběl mu kus srdce. Ten, kterej mu vyrvali násilím z těla. Byl teď podivuhodně prázdný, ta část duše mu hodně chyběla. Jak kráčel ulicí plnou aut a lidí utíkal čas a ruch v ulicích se zmenšoval až nakonec úplně zmizel. Světlo rudé od červánků dopadalo na jeho záda avšak nevrhalo žádný stín. Jen zapadající slunko vědělo čím to je, byl úplně prázdný.
Konečně vyšel z města. Zamířil k blízkému lesíku, k jednomu stromu. Došel ke stromu a objal ho pažemi. Bylo mu úplně jedno jak to vypadá. Stál bez jakéhokoliv pohybu několik minut, potřeboval někoho mít u sebe. Tisknul se k němu jako malé dítě. Byl sám, tak strašně sám. I člověk, kterému důvěřoval víc jak sám sobě ho zklamal. To prostě nejde překousnout a jít dál. Bylo mu z toho na nic. Zaplavovali ho hořké pocity. Tohle se mu nemělo stát. Raději by zemřel než tohle. Jeho životem byli kamarádi. Rodiče na něj kašlali a on hledal útěchu u přátel a ti ho teď také zklamali. Ztratil smysl života, nebo spíš jeho nedílnou část. Po kmeni stromu stékali slzy. Křišťálově bílé.
Dubovým lesem proudilo rudé světlo, proplouvalo mezi stromy, kličkovalo větvemi až dorazilo a onu stromu. Zalilo chlapcovi tvář. Celého ho ho sebou zakrylo a soucitně obklopovalo. Vítr přestal foukat, nastalo ticho. Slunce zapadlo a nastala černá noc.
Tu noc zemřel.

Brana

9. července 2008 v 23:13 | Lívia
Brána
Hleděla za ním, jak odcházel, nemohla se ubránit slzám, které jí tekly po tvářích. Už neměla ani sílu na něj zavolat. Odcházela její životní láska. Člověk, kterého bezmezně milovala. Nemohla tomu zabránit, jen se dívala, jak jí mizí před očima. Jak odchází do dáli. Přišlo to tak rychle, že ani nestihla, zeptat se ho, proč už jí nemiluje. Proč jí opouští a nechává jí tu samotnou. Přes všechny slzy ani neviděla. Tekly jí hustě jedna za druhou. Slzy hořkosti a žalu jí skrápěly líčka a tekly dál. S každou další slzou jí bylo hůř a hůř. Teprve teď si začala uvědomovat co se stalo. Už jí nikdy nebude objímat a líbat. Už nikdy neucítí jeho dotyky. Jeho hlas. Neuvidí jeho oči. Dala se do hlubokého pláče, nic nevnímala. Svět se s ní točil, čas ubíhal.
Seděla na kameni uprostřed rozlehlých polí, vítr jí zaplétal krásné, dlouhé, černé vlasy a šeptal jí do uší: "Život jde dál." Jen seděla, ani se nepohnula, začalo slabě pršet. Déšť jí smáčel vlasy a jako by milosrdně jí smýval slzy. Slunce zapadalo v rudo červeném odstínu, poslední paprsky prolétaly krajinou. A pak nastala tma a noc. Černá, bez hvězd, bez jediné naděje, že přijde něco lepšího. Studená i vítr přestal foukat. Déšť pršet. Byla to noc tichá, studená a přespříliš připomínající samotu a nicotu.
Neměla už sílu se ani pohnout, byla jí strašná zima. Necítila nohy ani ruce. Už snad nebyla ani na tomto světě. Před ní se otevřela vysoká brána, z které vycházela oslepující záře. Vstala a vykročila k ní. Z brány se ozývala nádherná hudba plná soucitu. Postupovala stále blíž a blíž. S každým krokem jí bylo stále líp. Nepospíchala, šla pomalu a klidně. Okolo ní se rozprostírala běloba zářící čistotou. Opouštěly jí všechny pozemské myšlenky. Strach, zklamání, touha, ale i jiné pocity. Když došla k bráně, byla úplně bílá a čistá, čistá tak jako všechno okolo. Na okamžik se zastavila. Naposled jí ovanul vánek.. Něco jí zašeptal do uší a odletěl. Na jejích ústech se objevil úsměv a bez ohlédnutí vkročila do brány.
Když první ranní paprsky ozářili krajinu a vítr opět zavanul, dívka už na kameni neseděla, jen samotný kámen ležel uprostřed polí. Ničím nepoškozený, tak jak tam ležel už staletí. Snad jen na malou rýhu ve tvaru slzy.

Stretnutie

9. července 2008 v 23:12 | Lívia
Setkání
Proč ještě žít, už to nemá smysl. Bez něj už ne. Brečela a utíkala k mostu. Vítr jí rozvlával krásné hnědé vlasy, sahající jí až po ramena. Byla plna stezku k němu . Co jí to udělal? Proč ji tu nechal samotnou. Nechápala. Slzy hořkosti jí stékaly z modrých očí až k rudým, plným rtům. Co bez něj? Nemá to smysl prodlužovat. Přesně věděla co má udělat. Sebejistě běžela ke svému cíli. Projížděla okolo ní auta, nevšímala si jich. Nic ji nezajímalo. Jen smutek a žal jí ležel v hlavě. Nebyla schopna myslet na nic jiného.
Stále ho viděla před sebou, jak leží v krvi. Přesně viděla jeho tvář a hlavně oči hledící na ni. Byla z toho v šoku. Ten pohled byl plný úzkosti a bolesti. Vztahoval k ní ruce. Ochotně je přijala, byly od krve. Pevně je stiskla. Cítila tep jeho srdce. Dívali se na sebe. Věděl, že jí miluje a ona jeho také milovala. Prosila ho, aby neumíral, brečela a naříkala, neposlechl. Jen co na křižovatce uslyšela sanitku, vypustil duši. Pro ní.
A teď běží za svým cílem. Okolo projíždějící auta na ní troubí, běží uprostřed silnice a vůbec jí to nevadí. Věděla o možnosti, jak se dostat k němu. Už byla blízko svému cíli. Zakopla a spadla na zem. Ošklivě si rozrazila koleno. Nic nepocítila. Běžela dál. Zastavila se. Byla u konce své cesty. Pohlédla dolů. Stála na mostě nad dálnicí, pod ní projížděla auta. Pevně sevřela zábradlí. Prudce nabrala vzduch do plic a…
Opět ho uviděla, tentokrát usmívajícího. Říkal jí: "Miluji tě a nikdy bych si neodpustil kdyby sis kvůli mně něco udělala. Nevěděla, jestli to doopravdy někdy řekl, nebo se jí to jen zdá, ale ten obraz byl neskutečně skutečný.
Pak jako by jí oslnilo světlo, nebo probudil vítr, měla hlavu čistou. Cítila žal, ale pomalu se ztrácel. Nesmírně jí pomohl. Cítila se lehčí. V duši mu děkovala. S mírným úsměvem na tváři se otočila a vyrazila zpět. Prásk! Ucítila bolest. Auto v plné rychlosti jí srazilo. Opět ho uviděla, ale teď se ho i dotýkala. Teď byl skutečný.

Gothicka Rozpravka

9. července 2008 v 23:10 | Lívia
Gothic pohádka

Pokus o celkem klasickou pohádku, ale v gothickém prostředí. Prostě mě to jen tak napadlo. Zajímá mě, co na to budete říkat…

Bylo nebylo jedno Temné království. Žili v něm král s královnou, která čekala dítě. Jelikož už měla pár dní před termínem, celé království bylo natěšené a těšilo se na nový přírůstek do královské rodinky.

Za několik dní se jim narodila princezna. V temném království se rozpoutala veliká sláva, na hradě vyvěsily černé vlajky a celé království se proměnilo v jednu velkou gothic party. Princeznu pojmenovali Lilith.

Jako v každé pohádce i tady sehrály důležitou roli tři sudičky. První sudička pravila: "Budeš krásná." Druhá řekla: "Budeš velice inteligentní" a třetí pravila: "Ale v den tvých 18tých narozenin se proměníš v netopýra a vysvobodí tě jen upřímná láska prince.

Princezna rostla nejen do krásy, ale byla též velice bystrá. Měla krásné havraní vlasy až do pasu, temné hluboké oči a rudé rty. Všichni ji milovaly. Blížil se ale osudný den princezniných 18tých narozenin.

Jak předpověděla třetí sudička, tak se také stalo. V den svých osudných narozenin se princezna probudila už ne jako člověk, ale netopýr a jelikož netopýři ve dne spí, odletěla do nějaké jeskyně aby si zdřímla. Celé království se o princeznu bálo, nikdo nevěděl, kam princezna zmizela a tak král slíbil, že kdo princeznu najde, dostane půl království a princeznu za ženu. Nikdo však nevěděl, že je princezna zakletá, tak jí nikdo nemohl najít…

Nedaleko tohoto království leželo jiné, Černé královstsví. Králové těchto dvou království byli velice dobří přátelé. Jednoho dne jim posel z Temného království donesl vzkaz, že se jim ztratila dcera a nikdo ji nemůže najít. V tomto království žil také mladý krásný princ jménem Edgar, bylo mu 20 let. Protože princovi se princezna velice líbila, rozhodl se, že jí nalezne. I přes naléhání jeho rodičů, aby se nevydával na tak nebezpečnou cestu, princ odjel. Jel na svém věrném černém koni jménem Blesk.

Princ nevěděl kam má jet, a tak prostě jel a hledal. Přejel třináctero řek, třináctero hor a třináctero lesů a po princezně ani stopy. Princ byl po té dlouhé cestě velice unavený a jelikož pršelo, rozhodl se, že přespí v nejbližší jeskyni.

Jeskyně byla plná netopýrů, ale princi to vůbec nevadilo, naopak v jejich přítomnosti se cítil velice dobře. Jeden netopýr si prince velmi oblíbil a princ byl rád, že po dlouhé cestě, kdy byl sám se může někomu svěřit, byť pouze němé tváři. V noci se princi zdál zvláštní sen: Setkal se s princeznou a ta mu povídá: "Princi, jsem zakletá, ale nemohu ti říci do čeho, pouze ti mohu napovědět - ve dne spím, v noci bdím. Jsem blíže než si myslíš. Jestli tě ke mně přivedla čistá láska, poznáš mě a vysvobodíš… V ten okamžik se princ probudil. Nechápal, co mu tím princezna chtěla říci, ale přemýšlel… pořád si opakoval její slova…ve dne spím, v noci bdím. Jsem blíže než si myslíš… Najednou mu to došlo - ten netopýr! Počkal na noc, až se noční tvor probudí a napadlo ho jediné, políbit ho. Tak učinil a z netopýra se stala princezna Lilith.

Princezna byla šťastná a zamilovaná, princ také. Proto neváhali ani vteřinu a odjeli rychle na svém černém koni do Temného království. Rodiče princezny měli nesmírnou radost a za třináct dní se konala svatba

Anjel

9. července 2008 v 23:08 | Lívia
Černovlasá dívka padla do bláta, které zaplavilo její dlouhou černou sukni a temně modrý, skoro jako noční obloha, korzet. Z očí jí padaly slzy a mísily se s blátem. Opřela se o ruce a sevřela v dlaních mokrou hlínu: "Proč? Proč, mi to udělal?" Na dobu ve které žila by vypadala úplně normálně, až na černá křídla, která se jí choulila na zádech. Zavřela oči a opět viděla jeho tvář. Tvář mladíka, který jí zlomil srdce a sesadil z nebeských výšin. Ano, bývala andělem, ale kvůli lásce se vzdala křídel. Kvůli lásce se vzdala nesmrtelnosti i svého poslání pomáhat lidem.
Všechno začalo, když na zemi zemřela na mor mladá dívka. V rodné vesnici ji všichni milovali, modlili se za její duši a jejich modlitby byly vyslyšeny. Dívka se stala andělem. Pomáhala mnoho let lidskému pokolení, až do doby, kdy uběhlo, přesně na den, 100let od její smrti. Hrob kam ji vesničané pohřbili byl již zarostlý a právě v ten den jej našel 20letý vesničan. Jeho zelené oči splývaly s okolní přírodou a zachytily se na ztrouchnivělém náhrobku. Pomalu odhrnul větvičku keříku, jenž zakrýval jméno mrtvé. Pomník byl zvláštní, stálo na něm jen jedna jméno: "Jasmin", zvláštní znaky pak popisovali prostřední část pomníku. Mladík rozeznal jen roky na spodní části pomníku 1356-1375. "Co tady děláš?? Běž pryč!" Z lesa po cestě přicházel ke keříku a hrobu starý muž. "Jen se mi zatoulala ovce, dědo," řekl mladík: " …zvláštní, nikdy jsem si nevšiml, že je tu někdo pohřbený." "Ano,
Jakube, ale už pojď, je to sice dlouho co zemřela, ale měla mor a nikdo ji ani nespálil. Nechtěj, aby se sem ta hrozná nemoc vrátila." Jakub naposledy pohlédl na hrob a pak se se svým dědou vydali zpět k vesnici a za prací. Pozdě večer byla nezvykle silná bouře. Jakub se ve světlech blesků vzbudil. Zdál se mu zvláštní sen jakoby viděl anděla, který vystupoval z toho hrobu co odpoledne našel. Anděl však vypadal jako obyčejná dívka v krásných bílých šatech s kterými kontrastovali jen temně černé havraní vlasy. Už nečekal ani minutu. Nevěděl proč, nevěděl jak, ale ocitl se u hrobu dívky. Byl celý promáčený deštěm a přesto stál a jen hleděl na hrob jako by ho tam táhla nějaká neznámá síla. Najednou mu projela hlavou hlasitá rána, blesk udeřil do blízkého stromu a ten se nyní kácel na něj. Nemohl se pohnout, jeho nohy byly přikované k zemi. Nebýt té dívky v bílém, co ho skokem srazila k zemi a zároveň hodně daleko od stromu, už by potřeboval vlastní hrob. Pohlédl jí do očí. Její oči byly zářivě, až nadlidsky modré a pak usnul.
Druhého dne se probudil uprostřed louky. Nejdříve si myslel, že to byl sen, ale uviděl vedle sebe velmi mladou dívku a i padlý, dohořívající strom. Ne, nebyl to sen. Dívka se pomalu probudila také. Nejdříve ji čekal šok: "Kde to jsem? Kde mám křídla?" Pak si vše uvědomila. Měl zemřít a ona porušila zákony za to jí byly sebrány křídla. Byla člověkem. Stále však ve svých žilách cítila určité zbytky magické síly, nenechal ji úplně bezbrannou. Vzal jí sice křídla, ale určitou moc jí nechal, novou, neznámou.
Jakub se do své zachránkyně bezhlavě zamiloval, když zjistil, že se jmenuje Jasmin ani mu to nevadilo. Nenapadlo ho spojovat si ji s dívkou z hrobu. Vzal si ji a žili spolu už druhý rok, když do vesnice zavítala nová dívka s rodinou. Byla vznešené krve a s rodiči a služebnictvem se nastěhovali do zámečku na náměstí. Jakub z ní nemohl spustit oči i Jasmin si všimla, že jeho srdce už nepatří ji. Bohatá dívka však Jakuba jen využila, také si všimla jeho zájmu a tak proč si nepohrát s chudákem? Jednou ráno se Jakub vrátil domu, až ráno. Nikoho doma však nenašel. Jasmin byla pryč, všechny její věci byli na místě a na posteli byl dopis s dýkou. Dopis Jakuba vylekal, byl psán krví: "Zradil jsi mě! Už tě nechci nikdy vidět, bývala jsem andělem a jen kvůli tvému životu jsem ztratila svou nesmrtelnost. Klidně mě hledej, ale modli se, abys mě nenašel, protože pokud se setkáme příště, vezmu si zpět tvůj život. Jasmin!" Až teď si Jakub uvědomil co udělal. Uvědomil si, že ji stále miluje a vydal se ji hledat. Mnoho let bloudil světem, potkal mnoho lidí co se jeho příběhu vysmálo, až do noci, kdy ho opět zastihla silná bouře. Kdyby měl pojem o čase uvědomil by si, že je to přesně 10let od jejich setkání na louce, od setkání, které mu navždy změnilo život. Zjevila se před ním jeho žena. Jasmin byla stále mladá a krásná, ale její černý modrý korzet s černou sukní značil, že už v žádném případě není tou dívkou co byla. Navíc její modré oči vypadali chladně a bezcitně, nenáviděla ho, byla zaslepena nenávistí, která ji však přešla, ale až pozdě. Než se Jakub vzpamatoval probodla ho svým chladně zářícím mečem. "Cožpak si zapomněl co jsem ti řekla?" zasyčela umírajícímu Jakubovi zlostně do ucha. Však to co jí odvětil ji probudilo: "Ne, ale musel jsem ti říct, že tě stále miluji." Jasmin sebou škubla, až teď si uvědomila co udělala, ale bylo jí to jedno. Už nebyla andělem, který zachraňuje životy a chrání lidi. Ztratila svá bílá křídla, ale stále byla andělem, andělem co padl. Andělem, který je navždy odsouzen trpět za svou chybu. Ráno, když uviděla smrtelně bledou Jakubovu tvář a vybavila si jeho poslední slova jí došlo co provedla. Přes noc jí její bývalí pán otevřel oči. Zradila všechny co si přáli, aby byla andělem a teď cítila, že za to bude muset navěky pykat. Po tvářích ji začaly stékat slzy, odhodila meč a rozběhla se do lesa. Do lesa, kde může navždy sama nerušeně trpět.

Prve vlocky

9. července 2008 v 23:07 | Lívia
První vločky
Na tvář jí dopadly první vločky letošní zimy. Rozesmála se… "Co jsem ti říkala? Pesimisto. Neprší! Sněží! Prohráváš to rok co rok. Teď mi něco musíš dát.". Sledoval ji. Je teď ta vhodná chvíle? Ne, asi ne. "Co bych ti měl dávat, vsadili jsme se, ale neřekli jsme o co..". Uštědřila mu přátelskou herdu do žeber. "To znamená, že si můžeš vybrat co mi hodláš dát, ale míň jak pět korun neberu, to si piš.", smála se dívka a popoběhla pár kroků, snažíc se chytit alespoň jednu z vloček do horké dlaně. Teď je ta chvíle. Věděl to. Lepší příležitost si nemohl přát. Chytil ji za ruku a přitáhl k sobě. Ještě pořád se dovádivě usmívala a cvrnkla ho do nosu. Zhluboka se nadechl. A políbil ji. Téměř cítil, jak se jí zastavil tep. Nepřijme to. Neměl jsem to dělat. Je tak nádherná. "Tohle bylo asi víc než pětikačka..", pousmála se. Cítil, jak ho na krku šimrá její teplý dech. Zadíval se jí do očí. "Já… promiň Evi, musel jsem.". Zničil sem to. Totálně sem to zkazil. Celý ty roky sem měl její důvěru, přátelství a teď jsem ji jako lusknutím prstů ztra… Políbila ho. Majetnicky ji obejmul a pustit už jí rozhodně nikdy nehodlal. S jemně rudým nádechem ve tvářích se od něj odtáhla. Jiskřilo jí v očích. Vedle nich se rozsvítila pouliční lampa. Ve ztemnělé uličce se utvořily dlouhé stíny. "Budu muset domů." "Já vím…".………………
...................Vrhla se mu do náruče. "Tak už je to rok!", vypadala tak šťastně. "Ještě ne..", usmál se. "Jakto?", zkoumavě se na něj podívala. "Ještě nespadly první vločky.", mrkl na ni. "Ale to přece nemusí být dnes..". "Já vím, ale bylo by to krásný, nemyslíš?", nevydržel jí nepolíbit. Líbali se stejně tak vroucně a procítěně, jako před rokem. Téměř nic se nezměnilo. Jen se znali ještě líp. Vzal ji za ruku. Ihned začala proplétat jejich prsty do nerozlučné smyčky. Usmál se. Věděl že to udělá. Dělala to vždycky. Jenže dnes se jí to nepovede. "Lásko co to… no né..", rozzářily se jí oči. Nemohl jí často zahrnovat dárky, i když by chtěl. Vtiskl jí do ruky stříbrný řetízek s přívěškem ve tvaru srdíčka. "Miluju tě.". "A já miluju tebe…", objala ho. Podržela si vlasy, aby jí ho mohl zapnout. "Sluší ti..", vzal ji za ruku. Svoji vzájemnou přítomnost si užívali celý den. Povídali si. Smáli se. Líbali se. Byli spolu. Byl to jeden z těch krásných dnů, které prožíval už rok. Naneštěstí, čas stojí proti lásce. Museli se rozloučit. Nevadilo mu to. Věděl, že zítra bude zase jen jeho. Miloval tuhle jistotu. Miloval JI. "Zítra lásko." "Určitě." Chytil ji za pas a políbil ji. "Dobrou.." "Dobrou..", cvrnkla ho do nosu. Usmál se, pustil ji a vykročil z vrátek zpátky na chodník. Přes ulici byla zastávka jeho autobusu. Před očima mu probíhal celý dnešní den, vkročil do ulice. Jen vzdáleně zaslechl troubení auta a skřípání pneumatik o namrzlou silnici. Zrovna znovu prožíval jejich poslední polibek, když ucítil ten smrtící náraz. Svezl se po kapotě auta dolů na silnici. Na jazyku ucítil sladkou chuť vlastní krve. Otočil hlavu k jejím dveřím. Pořád stála u branky. Tak nádherná. Dívala se na něj, neschopná pohybu. Nevnímal bolest, strach ani přicházející jistotu. Nevnímal hlouček klábosících lidí, ani v dálce houkající sanitku. Vnímal jen ji. Usmál se, ale rty se mu zkřivily do bolestného šklebu. Cítil chlad. Ona byla poslední, co viděl. Na tvář jí dopadly první vločky letošní zimy. Rozbrečela se…

Co dokaze laska

9. července 2008 v 23:05 | Lívia
Co dokáže láska…
V jedné malé vesničce žila silně věřící rodina. Otec, matka a dvě dcery. Starší, Hana chtěla být jeptiškou, jedinou osobou, kterou milovala byl Bůh. Mladší dcera se jim takříkajíc moc nepovedla. Jmenovala se Marie, do kostela chodila jen proto, že musela, v Boha nevěřila a ráda se bavila s chlapci. Vůbec nebyla stydlivá a často její flirty dospěly hodně daleko, zkrátka už se nemohla vdávat s věnečkem na hlavě, ale ještě nikdy se nezamilovala, užívala si života a mládí.
Jednoho letního slunečného dne se do vesnice přistěhoval nový kněz. Byl velice mladý. Když ho Marie poprvé uviděla, povzdechla si: "Škoda, že je kněz…" Byl totiž velice pohledný.
Marie začala chodit pravidelně do kostela a začala se zpovídat. Zjistila, že si sním velice dobře rozumí, jako s nikým jiným. Jeho civilní jméno bylo Petr. Někdy mu tak mohla říkat, protože i on si s ní velice dobře rozuměl. I když si to moc nepřipouštěla, byla velice chytrá a Petr jí radil, ať jde do města studovat, ale jelikož na vesnici nebylo potřeba umět číst a psát, většina lidí byla negramotná. Petr jí to vše naučil a půjčoval jí své knihy. Byla velice učenlivá, ale nechtělo se jí pryč z vesnice. Petr by jí chyběl.
Jednou, když seděli při západu slunce u řeky a povídali si o knihách, Petr řekl: "Maruško, měla by si jít studovat. Jsi velice chytrá a učenlivá a když dostuduješ, najdeš si ve městě nějakou dobře placenou práci abys mohla zaopatřit svoji budoucí rodinu." "Já vím, že bych asi měla, možná to bude lepší, protože se ti asi nebude líbit to, co ti teď řeknu. Já tě miluji a vím, že jsi dal slib Bohu, který nemůžeš porušit a tak bude lepší, když opravdu odjedu." Odešla a z očí se jí valily slzy, byla nešťastná a celou noc probrečela. Když odcházela, Petr začal plakat. Byl zoufalý, toho co mu řekla se bál. On ji také miloval. Nevěděl, co má dělat, přece nemůže porušit boží slib. Ale bylo to silnější než on. Rozhodl se. Nemůže jí nechat odjet.
Marie se připravovala na odjezd. Byla bledá a uplakaná. On také. Od té doby, co mu vyznala lásku spolu nepromluvili. Když už měla věci naložené v kočáře a chystala se odjet, přiběhl Petr a volal: "Maruško, počkej! Musím ti něco říci!" Maruška chvíli váhala, ale nakonec na něj počkala. "Maruško, nesmíš odjet! Hodně jsem přemýšlel. Vzdám se úlohy kněze. Je mi jedno, jak se na mě budou ostatní lidé dívat, hlavně když budu s tebou. Miluji tě!" Marie nevěděla, co na to má říci, ale než ji něco napadlo, začal ji líbat…
Petr se podle slibu vzdal kněžských povinností a oženil se s Marií. Mnoho věcí se tím změnilo. Její rodina jí zavrhla a lidé z vesnice též. Proto se přestěhovali do města, kde byli šťastní…

Slecna Zahadna

9. července 2008 v 23:04 | Lívia
Slečna záhadná
Nevěděla, co se s ní děje. Připadala si zbytečná, kladla si často otázky: "Kdo vůbec jsem? Proč jsem na tomto světě? Jaký je vůbec smysl života?" a nemohla na ně najít odpověď. Neměla mnoho kamarádů, a ti, co si tak říkali jí ve skutečnosti vůbec nechápali. Často si připadala jako "páté kolo u vozu". Nic ji nebavilo, ve škole byla průměrný student, žádný sport ji nijak neoslovil, ani hra na klavír, kterou kdysi měla docela ráda ji přestala bavit.
Jediné, co měla ráda byl hřbitov - bylo to místo, kde mohla přemýšlet, aniž by ji někdo vyrušil. Většinou tam chodívala v noci, za svitu měsíce. Odpoledne, kdy neměla co dělat, ráda sledovala horory a krvavé filmy - až podezřele často si představovala, že hrdinou nějakého hororu je ona sama a vraždí všechny lidi, kteří ji nechápou a opovrhují jí.
Tímto způsobem přežívala už pár let. Často sice přemýšlela nad sebevraždou, ale intuice jí napovídala, že ještě není čas, že se ještě něco musí stát…
Jednou po půlnoci, když se vracela z hřbitova, měla pocit, že ji někdo sleduje. Nemýlila se. Asi deset metrů za ní šel nějaký muž. Začala mít strach a tak zrychlovala, aby byla co nejdřív doma v bezpečí. Zdálo se jí, že ten muž zrychluje také, a tak běžela jak nejrychleji mohla, sotva popadala dech, když v tom ji ten muž chytil za ruku a svalil na zem… V hlavě se jí honily nerůznější myšlenky, že ji tady znásilní a pak zabije… Připadala si slabá a bezmocná… Najednou ale pocítila neskutečnou sílu a odvahu… Dala tomu muži pěstí do obličeje, on upadl na chvíli do bezvědomí a ona se chystala utéct. Neutekla, připadala si tak neskutečně silná a chtěla tu sílu využít… Vrátila se k tomu muži, který se začínal probírat a dala mu další ránu do nosu.. slyšela křupnutí a poté se z jeho nosu začala řinout krev… Líbilo se jí mu ubližovat, líbilo se jí když řval bolestí…, líbilo se jí když krvácel…. Zpočátku se jen usmívala, ale později jí přepadl šílený smích, který se rozléhal po celém městě a vracel se ozvěnou… Teď už do něj jen bezhlavě mlátila a sledovala jak z něj stříká krev… Muž sice ještě žil, ale byl tak zesláblý, že už ani nekřičel. Najednou, jak viděla všude kolem krev, dostala na ni chuť… Sehnula se k muži a z ran na jeho obličeji začala sát krev… Jeho krev byla tak sladká… Když měla pocit, že se nasytila, vstala a začala se opět smát šíleným smíchem, přitom hleděla na zakrváceného muže a kaluž krve kolem něho. Byl mrtvý.
Měla pocit, že už na tomto světě nemá co pohledávat a že vše, co se mělo stát se již stalo. Rozhodla se zabít. V kapse muže objevila nůž. Posadila se pod pouliční lampu a podřezala si žíly.. Byl to krásný pocit, jak krev stéká po rukách a kape na zem v pravidelném rytmu, připadalo jí, jako by to byla nějaká hudba… Zavřela oči a už je nikdy neotevřela…
Ráno lidé nalezli mrtvolu zakrváceného muže, který měl výraz hrůzy ve tváři. Po dívce však ani stopy…Pod pouliční lampou našli akorát nůž, na kterém nebyla ani krev, ani otisky prstů….

Unos

9. července 2008 v 22:57 | Lívia
Únos…
Měla čerstvě řidičák, a tak si půjčila otcovo auto (samozřejmě s jeho svolením) aby se mohla poprvé projet jako držitelka řidičského průkazu. Jezdila přes 100 km/h i v obci. Kašlala na to, že ji mohli chytit policajti. Prostě jen milovala ten pocit volnosti. Vůbec nevěděla, kam jede, neměla žádný cíl.
Viktorie byla krásná dívka. Měla dlouhé blonďaté vlasy, byla štíhlá a kluci se na ni lepili jako "žvejkačky na botu". Ona to věděla, ale nikoho si nepřipustila k tělu, byla tak trochu staromódní a čekala na toho pomyslného prince na bílém koni, chcete-li tak čekala na pana pravého.
Jezdila v kuse už asi 5 hodin a chystala se jet zpátky domů. Každou chvíli se dívala do zpětného zrcátka, protože za ní už hezkou dobu jelo jedno auto, měla nepříjemný pocit, že ji sleduje. Byl tu však ještě jeden problém. Zabloudila. Vůbec nevěděla kde je a jak se dostane domů, mapa nebyla její velký kamarád a na značkách samá města, která neznala. Nechtěla zastavovat a ptát se toho za ní, ale nic jiného jí nezbylo.
Dala rukou muži znamení, aby zastavil a poté zastavila i ona. Vystoupila a šla směrem k jeho autu. Tomu muži mohlo být kolem 40 a nevypadal moc přívětivě. Měl zlé oči. Takovéhle typy neměla ráda - bála se jich. Vypadal jako kriminálník. Osmělila se a zeptala se, kudy se dostane do svého města. Muž ale nic neřekl, "pouze" vytáhl pistoli a posunkem jí dal najevo ať si k němu nasedne, ještě předtím jí ukázal, že zbraň je nabitá…Dostala strach, představovala si nejhrůznější věci, které s ní asi bude provádět… netušila co ji čeká…
Svázal jí ruce a zavázal oči a do pusy jí nacpal roubík. Rozbrečela se… byla zoufalá…slzy jí tekly proudem po tvářích…. Zastavili…. Dostala ještě větší strach…
Muž jí vzal do náručí a odnesl jí do nějakého domu, kde jí položil na postel. Myslela si, že přijde o to nejcennější, o co může holka přijít. Netušila však, že jí čeká něco mnohem horšího…
Sundal jí šátek z očí a přivázal jí k posteli… přála si, aby to byl jen zlý sen. Rozhlédla se a uviděla všude kolem sebe - na stěnách, na podlaze a na posteli samé nože, sekery, pily, kleště atd. Na některých z nich byla zaschlá krev… Teď věděla, co jí čeká… doufala, že při prvním pokusu jí způsobit nějakou bolest omdlí.
Muž se stále usmíval, a dělalo mu velice dobře, když brečela. Vyndal jí z úst roubík a ona začala volat o pomoc, zřejmě však v okolí nikdo nebyl. Vzal kleště, sevřel jí ukazováček pravé ruky a pevně stiskl… zakřičela bolestí… její prst spadl na zem a z ruky se jí proudem řinula krev… Přála si, aby to už skončilo, jenže to byl teprve začátek…
Únosce měl čím dál šťastnější výraz ve tváři… tentokrát si nevzal žádný nástroj a přistoupil k ní… z očí se jí neustále řinuly slzy… jednou rukou jí chytil za krk a prstem druhé ruky jí hladil kolem oka…poté jí holou rukou vyndal oko a nechal ho viset na nervu…pozvracela se… jediné, co si teď přála bylo zemřít…
Muž sebral z podlahy sekeru, na které byla ještě zaschlá krev.. dívka byla strašně zesláblá, že už se ani nesnažila vyprostit z provazů… napřáhl se a sekl jí do levé nohy nad kotníkem.. opět zakřičela a chtělo se jí zvracet, jenže už neměla co…její noha však byla useklá pouze z půlky a tak musel seknout ještě jednou…omdlela…
Únosce byl zklamaný, protože jeho předchozí oběti toho vydrželi víc. Věděl, že dívka ještě žije, ale nechtěl čekat, až se probere a tak vzal sekáček na maso a utnul jí hlavu…
Nikdo neví, kde se muž skrývá a kde jsou jeho oběti, jisté ale je, že stále přibývají…

Kvapka Dazda

9. července 2008 v 22:48 | Lívia
Kapka deště
Byl deštivý jarní den ale on se už od rána na celý svět smál. Hrozně se těšil že zase bude s "ní". Byl jako malý kluk co netrpělivě čeká až uslyší zazvonění a vrhne se s rozzářenýma očima k vánočnímu stromku a rozbalí ten nejkrásnější dárek pod sluncem. Cítil se šťastný. Štěstí. Štěstí je ošemetná záležitost. Někdo ho má celý život dost a někdo ani pořádně neví co to vlastně je. Teď ale po tom malém klukovi není ani stopa. Na úsměv zbyla jen chabá vzpomínka a pocit štěstí nahradila spalující bolest. Sedí na svém oblíbeném místě a jeho ruce si s čímsi pohrávají. Chce se mu brečet. Ne, už ne … už je to lepší … slané slzy stékají po tvářích jak srdce bolí a zraněná duše padá do temnoty. Ta, co umí tolik dát a tolik, tolik vzít ukázala svou druhou tvář. Láska. Láska je slepý vrah … zabiják srdce a trýznitel duše. Láska je dar … pohlazení pro srdce a příjemný neklid pro duši.Bolest, slzy, smutek, déšť a zklamání. Je sám. Je sám samotný jako každá z kapek deště. Padají samy, mlčky, a když dopadnou na zem tak splynou a pak, až vysvitne slunce a pohladí je svými zlatými paprsky, tak zemřou. Sám jako kapka deště. Přál by si aby vysvitlo slunce. Smrt. Smrt je kráska zahalená v černých šatech. Pojď blíž, krásko, ať tu už nejsem tak sám. Pojď, přijď, půjdeme spolu na krásnou, dlouhou procházku. Projdeme se deštěm někam, kde je každému dobře.A co se vlastně stalo? Koho to zajímá… Ale on - jeho duše - by si tak potřebovala ulevit.
Byl deštivý jarní den ale já jsem se už od rána na celý svět usmíval. Těšil jsem se až budu zase s dívkou, pro kterou bych neváhal obětovat cokoliv. I to nejcennější co člověk má … pokud má můj život vůbec nějakou cenu. S ní? Možná. Bez ní? Nikoliv. Život bez ní není pro mne životem. Život. Omnis vita supplicium est - Celý život jest trestem. Ale proč se nechat trestat a nevědět za co? Proč a jak dlouho čekat až trest skončí? Byla dnes tak krásná. Krásná jako vždy. Byla mi nejjasnějším sluncem v tenhle zamračený den. Tyhle, pro mne vždy tak krásné, chvíle s ní ale už nikdy krásné nebudou. Teď je pro mne každá tahle chvíle jako dýka a ty dýky mne ubodávají. Jaké to vlastně bylo, když jsem jí poprvé uviděl? Byl pátek 14. září. Domluvili jsme si sraz v 15:30 na zastávce ČSAD. Seznámili jsme se na chatu a stali se z nás kamarádi. Chtěli jsme se poznat osobně, proto tahle schůzka. Moc jsem se těšil a zároveň jsem měl trému. A to jsem ještě nevěděl, že ona dívka není dívkou… Byl jsem tam o něco dřív a nervozita ve mně stagnovala právě když autobus odjel a dav vystoupivších cestujících se rozcházel všemi směry. Smluveným místem byla lavička u fontány poblíž kostela na návsi. Čekal jsem netrpělivě která postava půjde mým směrem. Žádná dívka ale mým směrem nešla zato se ke mně blížil anděl. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Když jsme si pak ten večer psali, řekli jsme si dvě nejkrásnější slova. Chyba ovšem byla, že jsem jí onen den představil mého nejlepšího přítele. Od té doby uplynulo mnoho času a my jsme spolu za tu dobu byli častokrát venku … já, ona a on. A během téhle doby se do sebe zamilovali. Dozvěděl jsem se to měsíc po našem prvním setkání a myslel jsem si, že sám od sebe na místě umřu.
Co bylo dál? Oni byli spolu a on trávil dlouhý čas s výrazem bez života a neprospal snad ani jednu noc. Brečel. Brečel pro tu, která ho zradila. Dokonce uvažoval i nad tím, že to celé skončí ale naděje mu to nedovolila. Uběhl měsíc, pak dva a pak - zavolala.
Byla to snad celá věčnost … věčnost v temnotě a teď se najednou objevilo světlo. Zavolala mi. Dali jsme to znovu dohromady. Trávili jsme společná odpoledne a párkrát jsem byl i u ní doma na kytaře. A časem se objevil opět můj nejlepší přítel. A dnešním dnem to celé skončilo. Měl jsem se dozvědět pravdu. Pravda. Jaká pravda? Relativní, subjektivní, absolutní, objektivní a ta, která vítězí. Společné mají to jak dokáže jejich obsah bolet. Nikdy nezapomenu. Nejde to. Mé vzpomínky jsou bolest a já na ni nemám lék. Paměť. Paměť má tu vlastnost, že zachycuje a uchovává jen ty střípky vlastního bytí, jaké sama chce. Stačí jen minuta abychom si někoho zapamatovali, jen jedna hodina abychom si někoho oblíbili ale někdy nestačí celý život abychom na někoho zapomněli. Dnešek se přiřadí k těm chvílím, které bych si tak rád nepamatoval. Které bych tak rád nezažil.
Byl deštivý jarní den ale on se už od rána na celý svět smál. Teď už byl s ní. Pršelo a nebylo co dělat tak se rozhodli … ona se rozhodla … že zajdou pro jejich nejlepšího kamaráda. Když otevřel dveře vypadal jeho nejlepší přítel nějak jinak a on tušil, že se něco stane. Šli si sednout pod přístřešek k blízké hospodě. Bylo to zvláštní. Odešel na toaletu a nechal venku je samotné. Když se vrátil tak byl on pryč a na ní bylo poznat, že se cosi přihodilo. Když přišel čas loučení a oni spolu čekali na zastávce autobusu … vrátil se. Jen tak k nim přišel a nic neříkal.
Všimnul jsem si jak se na sebe dívají a … odešel jsem. Šel jsem domů ale cestou mi přišla SMSka. Konec. Můj nejlepší přítel a dívka, kterou jsem k smrti miloval byli zamilovaní jeden do druhého a já … já jsem si připadal jako někdo navíc. K smrti miloval … k smrti. Podvědomě jsem změnil směr. Konečně. Konečně jsem došel na své oblíbené místo. Lavička na vysoké skále tyčící se z lesa nad přehradu. Teď tu sedím a přemýšlím. A vzpomínám. Už je skoro tma a přestalo pršet. A i když se stmívá tak brzy vysvitne slunce aby odprostilo jednu samotinkou kapku deště, která právě dopadla tvrdě na zem, od všech strastí. V hlavě se mi omílá stále dokola všechen čas strávený s ní. Čas. Čas je prý lék na všechny bolesti. Ale zároveň dokáže svou vleklostí ubíjet. Ani jsem si neuvědomil, že jsem vyndal z kapsy svůj nůž. Doufám, že spolu budou šťastní. Že ona bude šťastná.
Myslel jen a jen na ni a na čas po který byli spolu a pohrával si se svým nožem a čekal jestli se neobjeví kráska v černém. Už byla noc. A pak najednou všechna bolest a trápení zmizeli spolu se všemi vzpomínkami a myšlenkami - jako kdyby někdo přestřihl nataženou nit. Jen nočním tichem se rozlehlo smutné zašeptání Miluju Tě, lásko. Té noci vysvitlo slunce.
 
 

Reklama