Basnicky

Z lásky

6. dubna 2009 v 17:54 | Lili
Tak tu je pár básniček z lásky....
→ Chtěla jsem!
Chtěla jsem za Tebe položit život,
za úsměv tvůj zabíjet.
Chtěla jsem utajit svůj důvod,
za doteky dlaně Tvé pojmout jed.
Chtěla jsem stát se součástí Tvého světa,
vzdát se vlastního příběhu.
Chtěla jsem,aby mě těšila ta známá věta,
abych připlula blíže k Tvému břehu.
Chtěla jsem za Tebe vypít moře,
přeplout široký oceán.
Chtěla jsem otrhat kvítky růže,
sklidit v zimě širý lán.
→Chybíš mi....
Chce se mi smát,
ale ty už nikdy neuvidíš můj usměv.
Che se mi plakkat,
ale ty už mi nikdy neutřeš slzy.
Chce se mi spát,
ale ty už mě nikdy nepřiklreješ.
Chce se mi křičet,
ale ty už nikdy neřekneš: pšttt...
Tak má cenu žít?
Má,ale jen jsem ti chtěla říct:
Chybíš mi!
→Konec
Jsi jako ranní sluníčko,
co políbilo mě na líčko.
Jsi jako vanilková zmrzlina,
která padá mi do klína.
Jsi jako úplněk,
co v noci září,
a já bojím se,
že snad spaří srdíčko,
které jsem ti dala,
ach já tě tolik milovala.
Smutný to konec
šťastné lásky,
však zhýčkané jak
dětské vlásky,
a dávné jak moje vrásky
a já navždy říkám,
tolik jsem tě milovala....
→Kamarád?!
Sedím v pokoji,
jen hudba hraje,
myslím na tebe
a mé srdce taje.
Myslím na dnešní den,
pročs mi tu pusu nedal,
pročpak jen?
Svádíš mě svým úsměvem,
krásou,něhou,pohledem.
Až řekneš mi: "Miluji tě."
vlna štěstí zaplaví mě!
Snad mě máš opravdu rád
a to víc než kamarád.....
Miluji tě
Chtěla bych namalovat Tvou dlaň.
A do ní spoustu pocitů
a to,jak bolíš,když ráno vstávám.
Když mi máma dělá kafe.
Vím,asi bych neměla vzpomínat,
ale prostě musím.
Až jednou nakreslím Tvoje srdce,
možná se zákazem lásky neudusím,
zkusím si Tě zas tiše přát
/Vždycky tě budu milovat/

Spomienky...

6. dubna 2009 v 17:51 | Lili
Vzpomínky
Zkouším se ptát, kde asi jsi,
ledy začínají tát, zhasíná plamen noci.
Ztratil si se za soumraku, utopil se v mlze,
k nebi tyčí se děsivá kostra vraku, po moři plout už nechce.
Odešel si náhle, tam, kam za tebou nemůžu,
volám tvé jméno stále, žal, ten nepřemůžu.
Bloudíš po obloze, zlatý stín pod sluncem,
snad se tam máš blaze, neběžíš už časem omezovaným lesem.
Proklouzl jsi sítem reality, někam mimo meze světa,
do vlasů mi vplétáš vzpomínkové květy, nemám už právo veta.
Vrátila bych tě zpět, připoutala ke svému srdci,
zastavila tvůj nekončící let, k cíli před tebou došli už všichni chodci.
Proč nepočkal jsi na mě, třeba bych tě zachránila,
kdo teď bude prosit stejně jako ty tak skromně, abych ještě domů nechodila.
Hladil si mě plátky růží, nyní mě šimráš neviditelným vánkem chladu na řasách,
kruh života se nějak úží, čas podnikl na smrtelníky zátah.
Kde je ta slepá spravedlnost, reklamovat by měla váhy,
když dopustila tu nestoudnost, nechala mě bez tebe samotnou tady.
Zbláznil se svět, asi se moc rychle točí,
uvadá ve váze květ, kdo pohlédne teď do mých uslzených očí?
Chtěla bych se probudit, říct si: "Byl to jenom špatný sen,"
přestat už smutnit, mít konečně šťastný den.
Vnímám tvou duši vedle sebe,
zřekl si se kvůli mně i nebe,
prosím, nech mě už být,
abych mohla zase o kousek dál jít.
V srdci nosím stále obraz tvůj, nelze ho vymazat,
nové světy dál objevuj, ale nepřestávej mě nikdy písně při usínání broukávat.

Ne

6. dubna 2009 v 17:50 | Lili
Ne!

Ne
jde zapomenout, na tvůj smích i oči,
nelze však opomenout, žes vykládal mi jen samé lži.
Nevěřím už tvým slovům, jen planá slova bez obsahu,
nebudu ti vážně děkovat za tak vypočítavou snahu.
Nevrátím se k tobě zpět, i kdyby si prosil na kolenou,
nejsem už ta, co lapil si jako rybu malou.
Neslepíš mé srdce jako porcelánový hrníček,
nehoří plameny našich rudých jasných svíček.
Nebudu pro tebe truchlit, i když by sis to přál,
nejsi tak výjimečný, jak ses sám sobě i ostatním zdál.
Neoblafneš všechny tím svým tajemným pohledem,
nezchladíš mou zlost ani studeným ledem.
Nechodíš na světě sám, i když si to myslíš,
netočí se vše jen kolem tebe, tak někdy i jiné vyslyš.
Nemachruj pořád jako ten největší borec,
nepředstírej, že jsi neomylný střelec.
Nechytím se znovu do tvých nastražených sítí,
nebudeš ze mě mít trofej na zdi, stejně jako z jiných lidí.
Nechápu, co se s tebou stalo, kam se tvé dobré srdce zatoulalo,
neříkej, že se ti z toho všeho na kusy rozpáralo.
Nevycházím z údivu, tak i nezdolný Mt. Everest byl pokořen,
nebreč mi teď na ramenou, pro sebelítost nebyl nikdo stvořen.
Nekřič tu na mě, já za tvou podlost nemůžu,
nevím, asi je to prokletí všech mužů.
Nehraj si na hrdinu, stejně ti to nepomůže,
nedívej se mi do očí, vidím v nich jen umělé růže.
Říkám: Ne!", tak mě aspoň jednou poslouchej,
nebuď pořád tak zabedněně hluchej.
Sám si řekni: "Dost!",
možná že se podivíš, kolika lidem tím uděláš nakonec radost.

Krik

16. února 2009 v 13:58 | Lili
Křičím.
Tak nekřič.
Křičím, protože chci.
Tak křič.
Říkal jsi, ať nekřičím.
Ale ty chceš. Tak křič.
Křičím, ale nevím co.
Tak křič, že křičíš.
Křičím, ale nikdo mě neslyší.
Křič dál.
Křičím.
Už nekřič.
Proč nemám křičet?
Protože jsi mrtvá!!!

Smrt

16. února 2009 v 13:53 | Lili
SMRT
Mrzi me vse spatne co jsem provedla,
kdyz ruka ma se povzvedla.
I tak se da omluvit vsem,
kterym bolest pusobila jsem..
Dnes omlouvam se jiz naposled,
beru nuz studeny jako led.
Mé tepny pomalu hladi,
je prijemne jak ten nuz chladi..
Kdyz zamyslim se na chvilku,
spatrim volajici maminku.
Kdyz uvidi me tady spat,
nebude se o me uz tak moc baaat..
V krvi kdyz tu budu lezet,
nevim co ji bude v hlave bezet.
Cela uspinena krvi,
co me trapilo zrejme nevi.
Beru nuz a mirim k zile,
od smrti me deli uz jen chvile.
Smrti sem se nikdy nebala,
prvni kapka krve pomalu spadla..
Splnil se mi muj nejvetsi sen,
zemrit..zemrit …chci jen!!
Je to moje osvobozeni,
nikdo komu na me zalezi uz neni..
Jeste jedno riznuti uz naposled,
me telo chladne jako led.
Krvacim,ted uz opravdu hodne,
tuhle basen pisu tobe..
Naposled se podivu na ten hnusny svet,
ktery mi nikdy nepripadal jak pestrobarevny kvet.
Ted tu lezim v kaluzi krve..
to co jsem chtela to taky bude..
At uz je po mne ..rychle ..honem!!!

Predstav si

16. února 2009 v 13:42 | Lili
Představ si cestu a žádné domy.
Představ si oblohu za svitu měsíce,
představ si hvězdy, jichž je na tísíce.
Předtav si úzkou a předlouhou cestu
a na ní dívenku v šatech pro nevěstu.
Představ si, jak kouká v daleký obzor
a šeptá do té tmy "dávej si pozor..."
Představ si tu dívku, jak rychle kráčí.
I světlo měsíce sotva jí stačí.
Představ si tu dívku, jak lapá po dechu
a s tichým výkřikem upadá do mechu.
Představ si tu dívku, jak slzy polyká,
síly jí dochází, ale dál utíká.
Představ si dívenku, kolem ní lesy,
v nichž mají démoni posvátné plesy.
Představ si jejich smích, dívčiny slzy.
Představ si, nalži si, že tě to mrzí.
Představ si, jak dívka modlí se k bohu,
jak těžko pozvedá ze země nohu...
Představ si život, jak z těla jí utíká,
poslední minuta brzy již dotiká.
Představ si krev její v dubovém listě.
Představ si, že jsi teď na jejím místě!

Prečo ?

16. února 2009 v 13:39 | Lili
Hádám se s každým, hádám se s rodinou,
ztratila jsem přátele, kámošku jedinou.
Proč jako by všechno špatné bylo?
Vždyť dřív se mi tak krásně žilo.
Já nechci, nechci tou nejhorší být!
Divoká jak vlk, na měsíc výt!
Proč nejsem jak pták volná?
Už pár měsíců jsem smolná…
Tak mě pochopte, nechci..já nechci…!
Jste zlí, však přesto vás mám v srdci.
Dejte mi šanci, teď snad už poslední.
Honem! Už zvoní zvony polední…
Ztrácím pojem o reálu a snu,
splývá mi čas noci a dnu…
Proč jsem vlastně taková? Povězte! Proč?!
Zas ten zlý hlas navádí, skoč…jen skoč!

Priatelstvo

16. února 2009 v 13:37 | Lili
Proč jsem tě ztratila?
Celý život jsem tím zhatila!
Já vím, mám na tom taky svůj díl viny.
Když už tu nejsi, všechno je jiný.
Tak proč? Alespoň mi to řekni!
Když už nic, tak pro tohle hrdost smekni!
Prosím, jak o nic tě tak nežádám,
jen řekni, já už to nezvládám!
Všechno bylo hluché, jen ty jsi mě vyslechla.
Když měla jsem na výběr, tebe jsem poslechla.
Tak proč, jen proč necháváš mě samotnou?
Už nevím jak tě odprosit, stávám se bezradnou…
Promiň, vždyť ale každý člověk dělá chyby.
Udělám cokoliv, jen obnov naše přátelské sliby!

Sklamaná

16. února 2009 v 13:34 | Lili
Proč jsi mě nechal?
Nechal a opustil?
Proč za jinou jsi spěchal?
Proč jsi to dopustil?
Já vím, už nechceš mě víc...
Bolí to, bolí z plných plic.
Mé srdce krvácí...
Tvá láska se odvrací.
Vzpomínám na tvoje oči,
vzpomínám na tvé rty.
Už je mi zase k pláči,
už měníš se v sny.
Nikdy víc už tě nespatřím,
v posteli neklidně se obracím.
Tak tedy čau, měj se krásně,
mně zbyly jen slova měnící se v básně.

Milujem ta snad ?

17. srpna 2008 v 0:55 | Lívia

Miluji tě snad?

Jsem tvůj vrah,
jsem tvoje zkáza.
Miloval bych tě snad?
NE-to bych nedokázal.
Nezlob se na mě, snad to tolik nebolí,
píšu ti jen tohle,
strach mi víc nedovolí.
Nezlob se na mě,
je toho na mě hodně.
Tak věř mi a neplakej,
mích slov se nelekej.
Už musím dál,
na jdenom místě
příliš dlouho sem stál.
Jsem tvůj vrah,
jsem tvoje zkáza.
Miluji tě snad?
ANO-je to pravda.
Tvé kráse jsem podlehl,
té se těžko odolává.

Smrt

17. srpna 2008 v 0:54 | Lívia

Smrt

Smrt zahalená v černém,
prochází se po domě temném.
Už jsi jde pro onu dívku,
ležící na zemi chladné.
Nebylo to pro ni snadné,
teď už ji nepomůže nic,
krve je všude stále víc.
Smrt zahalená v černém,
prochází se po pokoji temném.
Chtěla se jen osvobodit,
přestat se v problémech brodit.
Chtěla jenom zemřít,
chtěla to-má to mít.

EMO

17. srpna 2008 v 0:54 | Lívia

Emo

Tmavé vlasy skrývající smutek,
jen jeden, jeden letmý dotek.
Dva šperky ve rtu ukazující jeho hrdost,
vidět hodně je jeho slabost.
Slzy z očí kanou,
ohně v srdci planou.
Ze sebe vydá sotva hlásku,
u sebe chě mít jen svou lásku.
Deprese ničící jeho kůži,
na zápěstí šperky ve tvaru růži.
Nejhezčí děti co po světě chodí,
co ve svých slzách se brodí.

Tatovi

12. srpna 2008 v 19:48 | Lívia
Nevěřila jsem, že by se mi mohlo stýskat..
Po tom všem co jsi udělal mě, a mé matce.
Po tom, co jsem si všecko musela protrpět,
co mi tak ublížilo,
co mi zanechalo jizvy na celý život.
Ale teď stojím kousek od tvého auta, a se slzami v očích ti mávám.
Nechci abys odjel! Ale už je pozdě.
Tolikrát jsi už zmizel zmého života-proč to děláš znova??
Aby sis zachránil kůži??
Mám tě ráda, jsi můj otec, i přes to všechno jsem tvou součástí.
A možná právě to mě na tom tolik děsí.
Vrať se!
Vrať se za svou dcerou!
Vrať se za tou, které jsi tolik ublížil.

Figurka

12. srpna 2008 v 19:48 | Lívia
Nejsem dívkou,
nejsem člověkem,
nejsem kytkou,
nejsem zvířetem.
Nejsem vánkem,
nejsem tmou,
nejsem spánkem,
nejsem tvou.
Nejsem den,
a nejsem noc,
nejsem sen,
a nemám moc.
Nejsem vzduchem,
nejsem nic,
nejsem sluchem,
je mě víc.
Můžeš mě zabít,
můžeš mě trápit,
můžeš mě proklít,
nesmím se bránit.
Tvá vůle je vůlí mou,
jsem přece jen figurkou...

Tatinkovi

9. července 2008 v 21:24 | Lívia
Nevěřila jsem, že by se mi mohlo stýskat..
Po tom všem co jsi udělal mě, a mé matce.
Po tom, co jsem si všecko musela protrpět,
co mi tak ublížilo,
co mi zanechalo jizvy na celý život.
Ale teď stojím kousek od tvého auta, a se slzami v očích ti mávám.
Nechci abys odjel! Ale už je pozdě.
Tolikrát jsi už zmizel zmého života-proč to děláš znova??
Aby sis zachránil kůži??
Mám tě ráda, jsi můj otec, i přes to všechno jsem tvou součástí.
A možná právě to mě na tom tolik děsí.
Vrať se!
Vrať se za svou dcerou!
Vrať se za tou, které jsi tolik ublížil.

Figurka Sveta

9. července 2008 v 21:23 | Lívia
Nejsem dívkou,
nejsem člověkem,
nejsem kytkou,
nejsem zvířetem.
Nejsem vánkem,
nejsem tmou,
nejsem spánkem,
nejsem tvou.
Nejsem den,
a nejsem noc,
nejsem sen,
a nemám moc.
Nejsem vzduchem,
nejsem nic,
nejsem sluchem,
je mě víc.
Můžeš mě zabít,
můžeš mě trápit,
můžeš mě proklít,
nesmím se bránit.
Tvá vůle je vůlí mou,
jsem přece jen figurkou...

Angel

9. července 2008 v 21:22 | Lívia
Jednou jsem se probudila, a zjistila jsem, že mám křídla.
Plna radosti jsem vstala, a začala jsem si je narovnávat.
Byla krásná.
Temná, na dotek drsná, ale krásná.
Mám křídla..
Jsem anděl??
Asi ano..
Krásný, temný andílek..
Nebo snad motýl?
Vážka?
Víla?
To je jedno, ani přetím jsem nevěděla co jsem, ale teď mám křídla.
Musím pomáhat.
Pomohu těm, kteří jsou takoví, jako jsem byla já, když jsem včera usínala.
Těm zlomeným.
Postavila jsem se k oknu, a nadechla se.
Nový den, nový život, nová šance, nové štěstí.
Bosýma nohama jsem se lehce odrazila o okenní římsu.
Letím...
Pomoc!
Křídla vzduch kolem mne propouští drsnou hmotou!
Padám..a už vidím svůj konec-na chodníku pod mým oknem.
Proč se ze mne nestal anděl?
Proč mi nový den nedal šanci přežít??
Asi je zlomené srdce moc těžké, než aby se s ním dalo létat v oblacích...
..jaká škoda...

Ked uhasne laska

17. června 2008 v 13:24 | Lívia
Když uhasne svíčka nic to není.
Když uhasne láska, vždy se něco změní =
plamínek dohoří, jiskra už není.
Proč se to stalo, proč se to mění?

Laska ja...

17. června 2008 v 13:23 | Lívia
Láska je starost, ale i radování,
láska je krásná jako milování.
Ty jsi však na lásce nejlepší,
má zamilovanost se stále nelepší.
Miluji Tě.

Milovat znamena nieco viac

17. června 2008 v 13:19 | Lívia
Vstala a chtěla jít,
nebavilo ji už na světě být.
Slzy pálily ji moc,
plakala dlouho, celou noc.
Chtěla být jen s ním,
líbat jeho tváře,
srdce neosvítila jí záře.
Vzpomíná na časy, kdy spolu byli,
lásku mezi sebou si zaslíbili.
To ona, zkřížila jí plány,
nikdy už nebude nežné milování.
Milovala ho moc,
víc než sebe,
víc než oblohu,
víc než jasně modré nebe.
Už nemohla, byl konec všeho,
neprobudí se už nikdy vedle něho.
Stála tam na mostu,
dívala se dolů,
už chtěla skoncovat
s představou: spolu!
Houkání sanitek, pištění kol,
nikdo nevyléčil její světabol.
 
 

Reklama