Duben 2009

Dalsi novy Shoot

21. dubna 2009 v 19:48 | Lili |  Kiki Kannibal





Ďakujem

9. dubna 2009 v 14:42 | Lívia
Premýšľanie je zvláštna vec. Dotieravá otázka mi skrsne v hlave, dookola sa vracia bez uspokojivej odpovede a odháňa môj spánok. Asi tisíckrát si večer čo večer kladiem otázku, prečo tu vždy len tak sedím o polnoci a spomínam. Prečo vždy, keď sa pokúsim myslieť, či tvoriť v hlave inteligentné úvahy, mi myšlienky zaletia k nemu? Toľko otázok trápi moju dušu a všetky smerujú k nemu. Skoro sa čudujem, prečo celý deň nepresedím na tejto poondiatej posteli. Stále je to len a len o ňom. Áno, dočerta, len o ňom. Kto to vlastne je? Je to chalan, čo sa mi páči? Alebo chalan, čo sa mi vysmieva? Alebo chalan, ktorého ľúbim? Alebo, alebo a zasa alebo. A vždy to bude len alebo. Neviem. Jediné čo naozaj viem je, že je to chalan. Vysoký, čiernovlasý s modrými očami. Je to môj idol? Môj princ na bielom koni? Chalan s modrými očami a čiernymi vlasmi. Prečo len zohral v mojej minulosti takú veľkú úlohu? A zase tá moja otázka prečo. Prečo odišiel, zmizol, stratil sa, vyparil? Bez jediného slova, zo dňa na deň, z hodiny na hodinu? Proste tam už nebol, nesedel na tej lavičke, nepozeral na padajúce lístie, nepočúval šum trávy.
Myslela som si, že zachraňujem ja jeho a pritom po celý ten čas zachraňoval on mňa. Uvedomila som si to v ten deň, keď som uzrela prázdnu lavičku. Vzalo ma to. Áno, pripúšťam. Vzalo ma to. No to na mojej terajšej situácii nič nemení. Stále sedím na posteli a rozmýšľam...
Sedel na lavičke.
Deň čo deň sa o piatej prechádzam v mestskom parku. Zvyčajne si ľudí nevšímam. Pohrúžim sa do svojich myšlienok. Ale častejšie si len tak chodím, s prázdnou hlavou sledujem nejaký bod na jazere. Niekedy s knihou v ruke. Moje prsty mechanicky obracajú stránky v knihe a oko mi sem tam zablúdi na nejaké to písmenko. No dnes boli moje ruky prázdne. Schovali sa v kabáte pred slabým, ale aj tak studeným vetrom. "Je jar," pomyslela som si, "no aj tak mi končeky prstov vo vetre omŕzajú." Moje oči stále sledovali list na vode. A zrazu, keď som prechádzala popri mestskom lesíku som ho zazrela. Sedel na opustenej lavičke, mierne predklonený, lakte si opieral o rozkročené nohy. Podišla som k nemu. Obvykle to nerobím. Vlastne nikdy neprídem za cudzím človekom. A už vonkoncom sa mu neprihovorím. No teraz som to spravila. Sadla som si vedľa neho na lavičku a spýtala sa :
"Ako sa voláš?"
Doteraz neviem prečo som to spravila. Tá otázka vyšla z mojich úst celkom spontánne a prirodzene. A on tam stále nehybne sedel, zrak upieral na lesík pred ním. Ani len pohľad neobrátil mojím smerom. Mala som pocit, že je taký zamyslený, že moju otázku nepočul. Keď som už chcela svoju otázku zopakovať zaznelo:
"A záleží na tom?" Jeho odpoveď bola pomalá a pokojná.
"Prosím?" neveriacky som sa ho spýtala.
Stále upieral zrak na les, bez pohybu, ako by bol vytesaný do tej lavičky. Keby sa mu vietor nepohrával s vlasmi, tak by som o tom fakticky začala uvažovať. No moje myšlienky by mi v hlave dlho nevydržali, keďže sa opäť ozval:
"Záleží na mojom mene?"
"Áno," odvetila som.
"Prečo?"
"Prečo? Ty si zo mňa robíš srandu, však?"
"Nie."
Pomyslela som si, že ho asi obťažujem a tak som vstala a pobrala sa späť k jazeru.
"Prečo ľuďom záleží na mene? Je to len jedno bezvýznamné slovo. Podľa neho nezistíš, aký človek v skutočnosti je."
Jeho pomalý a pokojný tón hlasu ma niečím zaujal.
"Prečo sa stále dívaš na ten les?" znovu som to skúsila.
"Nedívam sa na les," opäť stručná neprítomná odpoveď.
"Tak na strom?"
"Ani na strom."
"Na list?" zúfalo som zapišťala.
"Nie."
Fajn, jeho odpovede sa čím ďalej, tým viac skracujú a moja sebadôvera tiež.
"Počuj!", môj hlas začínal stúpať do výšky, "ak ťa obťažujem, otravujem, či hocičo iné na "o", či inú samohlásku..."
"Aj spoluhlásku," skočil mi do reči.
"...aj spoluhlásku," netrpezlivo som zavrčala, "tak povedz a ja zmiznem."
"Ja sa nedívam."
"Čo?! Nedívaš? No pokiaľ ma moje oči neklamú, tak tie tvoje sú dokorán otvorené. A z toho usudzujem, že sa na niečo dívaš."
"Keď si sa prechádzala okolo jazera, vnímala si ten list na vode, ktorý si pozorovala?"
"Hmm, nie, asi nie," odvetila som prekvapená. Netušila som, že si ma všimol.
"Takže si sa nedívala."
"Zaujímavé. Ááá smiem sa opýtať, na čo myslíš?"
"Ty si vtedy myslela?"
"Nie, áno, vlastne nie.....ja neviem. So mnou je to zložité!"
"A prečo si myslíš, že na niečo myslím?"
"Ja... počuj, nešibe ti náhodou?" bola som z neho úplne popletená a nesvoja. Doteraz si pamätám ten zvláštny pocit, ktorý ma premkol, keď som sa dívala na jeho nehybný profil.
"Je také ťažké pochopiť, že len tak sedím a pozerám sa?"
"Pozeráš? Veď si povedal, že sa nepozeráš," bola som už zúfalá.
"Áno, to som povedal."
"Tak....."
"Nepozerám sa na nič, čo je tu."
"Teda na čo?"
"Na moju dušu."
Od toho dňa, som sa s ním stretávala každý deň. Vždy len sedel na lavičke a pozeral sa na nejaký predmet. Celé hodiny sme sa zhovárali o ničom. Ja som sa neprestajne vypytovala a on bol stále viac a viac tajomnejší. Možno to bol len môj dojem. Presedela som pri ňom celé hodiny a každým okamihom sa pocit, že je to ten najzvláštnejší človek pod slnkom, zväčšoval. Mal svojský pohľad na svet. Spolužiaci by o ňom povedali, že je strelený, ale ja som si to vôbec nemyslela. Práve naopak. Páčil sa mi jeho spôsob, akým riešil všetky problémy. Páčil sa mi jeho zvláštny zmysel pre humor. Dosť často som sa pri ňom smiala. Pritom on sa nesmial vôbec.
Vždy, keď som sa ho spýtala, odkiaľ pochádza, ako sa volá, či podobné otázky týkajúce sa jeho osobného života, odvetil: "A záleží na tom?" Tak som to po čase vzdala.
Postupom času som sa mu začala zdôverovať so svojimi problémami, starosťami či radosťami. Pozorne ma počúval, niekedy mi poradil alebo sa len pousmial. Keď sa usmieval bol sympatický, dokonca veľmi sympatický. V takýchto chvíľach som sledovala hru vetra s jeho vlasmi, ucítila jeho príjemnú vôňu, uvedomila som si silu a rozhodnosť, ktorá z neho vyžarovala a srdce mi odrazu bilo rýchlejšie. Čierny kabát po kolená, biela košeľa a rifle zvýrazňovali jeho vysokú vyšportovanú postavu. Obdivovala som, ako dokáže odpovedať na každú otázku, čo pre mňa až také dobré nebolo, lebo som si pri ňom občas pripadala hlúpučká ako húpací koník, vlastne v mojom prípade húpací somárik.
Čo sa dá robiť, Einsteinove bunky som akosi do vienka nedostala. A on? Chlapec sediaci na lavičke? Ten mal asi vo vienku pribalené aj náhradné závity vzhľadom na kapacitu jeho mozgu.
Jeden májový večer, keď sme pri sebe mlčky sedeli, som priam hmatateľne cítila iskry, ktoré okolo
mňa lietali. Nemohla som tomu uveriť. Ja, ktorá som sa vždy posmievala zaľúbeným babám, hovorila im, že sú trápne, som sa zaľúbila.
Zo začiatku som tento fakt brala ako najväčší problém v mojom živote. No keď som sa už s tou hanbou vyrovnala a celú moju situáciu dôsledne zvážila, zistila som, že to vonkoncom nie je ten najväčší problém. Tým bol totiž jeho minimálny záujem o mňa.
Už keď ma postihla tá tragédia a zaľúbila som sa, rozhodla som sa z tej lásky aj niečo mať. Myslím tým, držanie za ruky, nevinné bozky, zaľúbené pohľady a tak. Nie len sedieť po večeroch pred oknom a snívať o tom, aké by to bolo, keby sme spolu chodili. To sa mi zdalo úbohé. A tak som začala nosiť tričká s hlbším výstrihom, kúpila som si pekne drahý značkový parfum a podobné voloviny, ktoré vraj stopercentne zaberú.
Ale on nič. Moja sebadôvera zo dňa na deň klesala. Keby som sa so svojou tajnou láskou zdôverila kamarátkam, určite by mi poradili, aby som mu o svojich citoch povedala. No ja vzťah, v ktorom prvý krok urobí baba, neuznávam. To je rovnako absurdné, ako predstava kľačiacej ženy žiadajúcej muža o ruku. Strašné! Ešte si k tomu domyslieť snubný prsteň na pánovom prstenníku a hneď sa mi začína pozdávať život starej dievky. Viem, že trochu preháňam, ale aj tak, ja by som mu o svojich citoch nepovedala skôr než on. Úplne stačí, že som porušila svoju hlavnú zásadu. A to: "Nikdy sa bezhlavo nezaľúbiť a nesprávať sa ako tie chichotajúce sa hlupane z našej školy!"
Asi tak pred mesiacom som z môjho chalana X nevedela odtrhnúť zrak. Muselo to byť dosť nápadné pretože povedal:
"Budem musieť zájsť do drogérie."
"Prosím?"
"Zohnať si nejaký poriadne silný prípravok proti akné."
"Akné?" vôbec som netušila o čom to zase točí. Veď on predsa akné nemá.
"Predsa sa musím nejako zbaviť tej veľkej vyrážky, na ktorú tak hľadíš."
V tej chvíli som sa prvýkrát v živote začervenala.
On ku mne obrátil hlavu a spýtal sa: "Mám na líci akné, alebo máš na to pokukovanie iný dôvod?"
"A čo teraz ?" pomyslela som si a v duchu som si nadávala do hlupaní. Mám mu to povedať? Bola by som si na "čistom". Ale zahodiť za hlavu všetky svoje predsavzatia? To teda nie!
"Mmmmmm, nemáš tam žiadny pupák. Ja..., ja som len tak uvažovala, ako je možné, že-že dokážeš takú dlhú dobu presedieť ticho na tejto lavičke," dostala som zo seba prvé, čo ma napadlo. On sa opäť zadíval na les a ticho sa zasmial.
"Keď ťa to raz bude naozaj zaujímať, tak ti to poviem." chcela som mu protirečiť, no on zrazu zmenil tému a k otázke sme sa už nevrátili. Od tej chvíle mi všetko liezlo na nervy. Neprestajne som dumala nad tým, či sa mu nepáčim, alebo či len tak dokonale dokáže zatajiť svoje city. Nakoniec mi povolili nervy a spýtala som sa ho:
"Páči sa ti nejaká baba?"
"Ani nie," s odpoveďou nezaváhal ani na sekundu. Čo ma samozrejme poriadne vytočilo.
"A tebe sa niekto páči?"
"Hej páči, ale mám taký malý problém."
"Aký?"
"Nó, totiž, ja sa ho bojím pobozkať." Trochu ženskej prešibanosti nikomu predsa nemôže ublížiť.
"Jednoducho to sprav. Na tom naozaj nie je nič, čoho by si sa mohla báť."
"Tebe sa ľahko hovorí, ale pre mňa je to naozaj ťažké."
A vtedy to urobil. Otočil sa ku mne, chytil ma za ruku a pobozkal...
Pocity, ktoré som vtedy prežívala, sa len s veľkou námahou dajú opísať. Točil sa mi celý svet. Prestala som vnímať realitu a myslela som len na ten bozk. Taký krásny... Ibaže kolotoč úchvatných pocitov sa zrazu zastavil. Jeho pery sa vzdialili a v ušiach mi znela tá strašná otázka.
"No, je tu niečo, čoho by si sa mala báť?"
Nebola som schopná odpovedať. A tak som len pokrútila hlavou.
"Aj ja si myslím," hovoril ako keby sa nič nestalo, akoby mi dával len ďalšiu radu do života.
"Je to len bozk." pokračoval ďalej, "nič viac nič menej. Ale..."
"Len bozk?" zašepkala som. Chvíľu mi trvalo, kým som pochopila význam tých slov. No potom som vybuchla: "Takže len bozk? Ty... si taký strašný egoistický somár! Z ničoho nič ma pobozkáš a potom povieš, že to nič nebolo? A čo ak to pre mňa niečo bolo?"
"A bolo?" zadíval sa na mňa.
Nedokázala som sa dívať do jeho očí. Slzy som mala na krajíčku a tak som sa mu otočila chrbtom. Zmietali so mnou rôzne pocity. Teraz je tá správna chvíľa povedať mu pravdu, hovorila som si. Zvrtla som sa k nemu a nadýchla. No slová sa mi zasekli v hrdle. Skoro nezrozumiteľne som zamrmlala: "Samozrejme, že nie."
"Tak, čo tu potom riešiš? Ako som už povedal, bol to len bozk. Obyčajné spojenie dvoch cudzích pier. Nič viac nič menej, ale..."
Vetu už nedopovedal. Nemohla som tam stáť už ani o minútu dlhšie. Rozbehla som sa domov, nevnímajúc radostný krik detí, ani zaľúbené páriky. Ľahla som si na túto posteľ a rozplakala sa. Nemohla som uveriť, že pre mňa ten bozk znamenal tak veľa a preňho....?
"Je to len bozk, nič viac." Jeho slová mi stále zneli v ušiach. "Len bozk."
Na druhý deň ráno som sa zobudila celá dolámaná a unavená, pod očami obrovské fialové kruhy a červený nos. Našťastie bola sobota a ja som nemusela ísť do školy. Rodičia neboli doma. Bezducho som sa prechádzala po izbe a rozmýšľala, čo mám urobiť. Nepôjdem predsa teraz za ním. To nie je môj štýl! Keď chce, tak si ma nájde. Tú vetu som si neprestajne opakovala. Mohol by si aj on uvedomiť, že ma....že ma... Ani neviem čo také urobil. Pobozkal ma a potom sa zachoval presne tak ako sa to na neho podobá. Ale veď ja som sa do neho zaľúbila presne preto, aký je. Och, všetko bolo také komplikované. Láska sama o sebe je komplikovaná. Ale ak mu to nepoviem, nikdy sa nedozviem, či boli moje city opätované. Nemalo predsa význam tajiť mu, že k nemu niečo cítim. A tak som sa obliekla a išla za ním do parku.
Ale on tam nebol...
Nesedel tam. Lavička bola prázdna aj na druhý deň, či týždeň a je aj teraz...
Už je ráno a ja mám za sebou ďalšiu prebdenú noc. Prechádzam sa po parku a opäť neprítomne hľadím na list vo vode.
Stále mi vŕta v hlave, kto to vlastne bol. V tie dni, čo som sedela vedľa neho, ma to vôbec netrápilo. Nerozmýšľala som o tom. No teraz... Ale viac ako to, ma trápi jeho odchod. Keby som nebola taká hlúpa. Aj keby sa mi bol vysmial alebo povedal, že sa mu zdám menej príťažlivá než múmia, všetko by bolo lepšie ako táto nekonečná neistota. Odplašila som ho. Áno, presne to som spravila. Mala som hneď na začiatku povedať pravdu. No teraz je už neskoro. Dnes je to už jedno. Zastala som pred "našou" lavičkou. Spomienky sa mi premietajú pred očami a ja ich nedokážem ubrzdiť. Obzerám sa po okolí a možno tajne čakám na zázrak, keď zrazu... Nejaký chalan v čiernom kabáte uteká mojím smerom. Čierne vlasy, tá istá košeľa. Do tváre mu stále nevidím ale ...Ó, je to on. Musí to byť on. Zúfalo si prajem, aby to bol on.
"Prepáč, prosím! Ty si to dievča, ktoré tu pravidelne sedávalo?" Celá natešená som mu pozrela do tváre, ale úsmev mi zamrzol na perách. Nebol to on. Bol síce podobne oblečený, ale nebol to on. Vyzeral zvláštne. Usmieval sa od ucha k uchu a v ruke držal akúsi obálku. Orieškové oči mu žiarili, keď hovoril:
"Sory, že ťa otravujem. Ale jeden chalan mi zaplatil a povedal, aby som ti dal toto," podával mi obálku.
Nedôverčivo na ňu hľadím.
"Ako sa volal?" istota je istota.
Chalan unudene pokrčil plecami.
"Povedal mi, že vraj nezáleží na mene."
Opatrne beriem od neho obálku. Ruky sa mi trasú. Neviem sa rozhodnúť. Mám ju otvoriť teraz? Ten chalan na mňa pozerá ako na blázna.
"Tak, otvoríš ju?"
Nemám na výber. Keď nechcem zo seba robiť urazené dievčatko. Malú obálku otváram pomaly.
V nej je úzka kartička a na nej úhľadným písmom napísané. "Bol to len bozk, ale za to veľmi pekný!"
Podlomili sa mi nohy.
"Kde je? Odkiaľ ťa poslal?"
"Odtiaľ," ukázal na prázdne miesto na opačnom konci jazera. Človek viac nešťastný ako som ja teraz, už nemôže byť.
"Mmm a ešte mi povedal," chalan sa na chvíľu odmlčal, "že si dosť plachá a staromódna a preto ak chcem, na "kávu" ťa musím pozvať sám. Tak... nešla by si so mnou na zmrzlinu? A mimochodom, ja som Boris."
"Nie."
"Nie?" vyzeral sklamaný.
"Nie, nie som staromódna a na tú zmrzlinu ťa pozývam ja. OK?"
Boris sa na mňa pekne usmial a kývol hlavou na odchod.
Poslednýkrát som sa zahľadela na lavičku a odišla s Borisom. Ďakujem môj neznámy chalan X, ďakujem...

Príbeh

9. dubna 2009 v 14:40 | Lili |  Pribehy
Jedneho dna som stretla particku siestich chalanov . Najprv sme sa len zdravili no neskor sme zacali chodit spolu aj von .Vsteci s ami zdali ako len kamarati no casom sa mi jeden z nioch zacal viac a viac pacit . a tak sme vzdy boli spolu ja osm mu vzdy davala facky robila zle ale proste len preto aby si ma vsimal ale aj ja som s amu asi pacila tak sme vzdy boli spolu pozdejsi sme sa aj obimali proste pecka casom som ho zacal chcite ... a v tej dobre bola zima tak sem chodili do posilovne a tam sem sa ja bozkavali a vzdy sme spolu lezali ba dokonca raz mi i striptiz robil.... ja som ho v tej dobre uz lubila vlemi no boli tu dva problemi .. po prve mal frajerku ktoru podla jeho slov velmi miloval a po druhe bol o vela rokov starsi .. no aj som si vzdy myslela ze ju kvoli mne opusti .. a takto sa to tiahlo aspon dve mesiace mnohokrat som sa kvoli nemu trapila ... tak ako nikdy.... no casom sa ich particka ako chodili von tych sest chalanov pohadali a rozdelili sa na 2 partie . a moj krasny uz prestal s nami chodit von uplne no ja som ho stale chcela .. lenze on je aj bol aj bude taky hajzel .. bolo ich omnoho viac s ktorymi podvadza svoju frajerku ... noo a casom ma zavolal jeden chlapec s mojej skoly von tak sem isli .. ja som s amu pacila .... a on men najprv ni nie.. ale zacali sme spolu chodit . ja hlavne preto aby som zabudla na toho spominaneho .. no a tak sme spolu boli lenze casom sme prezivali spolu krasne zazitky .. a vsteko mozen sme spolu i porobili .. a teraz ho vlemi lubim a som stastna ze ho mam len som zvedav dokedy nam to vydrzii....:)) lubim ta mojoooo:)

Escape

9. dubna 2009 v 14:38 | Lili

Tapeta ParaMore

9. dubna 2009 v 14:37 | Lili


Súmrak-Tapeta

9. dubna 2009 v 14:35 | Lili

Tapeta Lady Gaga *1

9. dubna 2009 v 14:34 | Lili

Tapeta Lady Gaga

9. dubna 2009 v 14:33 | Lili

Z lásky

6. dubna 2009 v 17:54 | Lili |  Basnicky
Tak tu je pár básniček z lásky....
→ Chtěla jsem!
Chtěla jsem za Tebe položit život,
za úsměv tvůj zabíjet.
Chtěla jsem utajit svůj důvod,
za doteky dlaně Tvé pojmout jed.
Chtěla jsem stát se součástí Tvého světa,
vzdát se vlastního příběhu.
Chtěla jsem,aby mě těšila ta známá věta,
abych připlula blíže k Tvému břehu.
Chtěla jsem za Tebe vypít moře,
přeplout široký oceán.
Chtěla jsem otrhat kvítky růže,
sklidit v zimě širý lán.
→Chybíš mi....
Chce se mi smát,
ale ty už nikdy neuvidíš můj usměv.
Che se mi plakkat,
ale ty už mi nikdy neutřeš slzy.
Chce se mi spát,
ale ty už mě nikdy nepřiklreješ.
Chce se mi křičet,
ale ty už nikdy neřekneš: pšttt...
Tak má cenu žít?
Má,ale jen jsem ti chtěla říct:
Chybíš mi!
→Konec
Jsi jako ranní sluníčko,
co políbilo mě na líčko.
Jsi jako vanilková zmrzlina,
která padá mi do klína.
Jsi jako úplněk,
co v noci září,
a já bojím se,
že snad spaří srdíčko,
které jsem ti dala,
ach já tě tolik milovala.
Smutný to konec
šťastné lásky,
však zhýčkané jak
dětské vlásky,
a dávné jak moje vrásky
a já navždy říkám,
tolik jsem tě milovala....
→Kamarád?!
Sedím v pokoji,
jen hudba hraje,
myslím na tebe
a mé srdce taje.
Myslím na dnešní den,
pročs mi tu pusu nedal,
pročpak jen?
Svádíš mě svým úsměvem,
krásou,něhou,pohledem.
Až řekneš mi: "Miluji tě."
vlna štěstí zaplaví mě!
Snad mě máš opravdu rád
a to víc než kamarád.....
Miluji tě
Chtěla bych namalovat Tvou dlaň.
A do ní spoustu pocitů
a to,jak bolíš,když ráno vstávám.
Když mi máma dělá kafe.
Vím,asi bych neměla vzpomínat,
ale prostě musím.
Až jednou nakreslím Tvoje srdce,
možná se zákazem lásky neudusím,
zkusím si Tě zas tiše přát
/Vždycky tě budu milovat/

Spomienky...

6. dubna 2009 v 17:51 | Lili |  Basnicky
Vzpomínky
Zkouším se ptát, kde asi jsi,
ledy začínají tát, zhasíná plamen noci.
Ztratil si se za soumraku, utopil se v mlze,
k nebi tyčí se děsivá kostra vraku, po moři plout už nechce.
Odešel si náhle, tam, kam za tebou nemůžu,
volám tvé jméno stále, žal, ten nepřemůžu.
Bloudíš po obloze, zlatý stín pod sluncem,
snad se tam máš blaze, neběžíš už časem omezovaným lesem.
Proklouzl jsi sítem reality, někam mimo meze světa,
do vlasů mi vplétáš vzpomínkové květy, nemám už právo veta.
Vrátila bych tě zpět, připoutala ke svému srdci,
zastavila tvůj nekončící let, k cíli před tebou došli už všichni chodci.
Proč nepočkal jsi na mě, třeba bych tě zachránila,
kdo teď bude prosit stejně jako ty tak skromně, abych ještě domů nechodila.
Hladil si mě plátky růží, nyní mě šimráš neviditelným vánkem chladu na řasách,
kruh života se nějak úží, čas podnikl na smrtelníky zátah.
Kde je ta slepá spravedlnost, reklamovat by měla váhy,
když dopustila tu nestoudnost, nechala mě bez tebe samotnou tady.
Zbláznil se svět, asi se moc rychle točí,
uvadá ve váze květ, kdo pohlédne teď do mých uslzených očí?
Chtěla bych se probudit, říct si: "Byl to jenom špatný sen,"
přestat už smutnit, mít konečně šťastný den.
Vnímám tvou duši vedle sebe,
zřekl si se kvůli mně i nebe,
prosím, nech mě už být,
abych mohla zase o kousek dál jít.
V srdci nosím stále obraz tvůj, nelze ho vymazat,
nové světy dál objevuj, ale nepřestávej mě nikdy písně při usínání broukávat.

Vrátil sa

6. dubna 2009 v 17:51 | Lili |  Pribehy
Před 3 lety jí zemřela její láska na mozkovou příhodu... ...od té doby se s nikým nechtěla stýkat. Jen chodila po parku a vzpomínala na jejich velkou lásku a jak byli spolu na pouti a on jí donesl balónek... ...dokázala tak chodit po parku a přemýšlet celé dny. Někdy ani nechodila na noc domů a přespala na lavičce, na které vždy sedávala se svojí láskou. Jednou zase šla do parku na tu lavičku a seděla a dívala se do prázdna... ...když najednou zafoukal vítr a osušil jí slzy z tváře. Podívala se vedle sebe a viděla tam jen mlhu a balónek, který jí nesl kdysi z poutě zrovna když zemřel, a nestihl jí ho dát... Poté se vedle ní objevil on a políbil ji. Řekl jen: "Tady máš, co jsem ti kdysi nesl z poutě," a zase zmizel, ale balónek zůstal...

To všetko ?

6. dubna 2009 v 17:50 | Lili |  Others Things
Opustil tě? Zlomil ti srdce? Zradil tě? Využil tě? Zničil tě? Ublížil ti? Ponížil tě? Odhodil tě? Přestal tě mít rád? Našel si jinou? Už tě nechce?... To všechno ti udělal?
Břečíš? Kříčíš? Zuříš? Zlobíš se? Nadáváš mu? Nenávidíš ho? Proklínáš ho? Už ho nechceš vidět? Citíš se bídně? Přeješ si umřít? Přeješ si žít? Miluješ?... To všechno v tobě je?
Chceš vrátit čas? Chceš se mu pomstít? Chceš jí vyškrábat oči? Chceš taky novou možnost? Chceš aby litoval? Chceš aby cítit to, co ty? Chceš aby trpěl?...To všechno chceš?
Jsi smutná? Jsi rozzuřená? Jsi zavřená doma? Jsi vyčerpaná z pláče? Jsi odloučená od světa? Jsi zamilovaná? Jsi sama?... To všechno jsi?
Přestaň! Nebreč! Nelituj se! Nekřič! Nenadávej! Narovnej se! Hoď to pryč! Jdi ven! Bav se! Uvolni se! Vydechni si! Miluj! Žij!... To všechno udělej.
Co ti všechno udělal?- Překousni to! Odpusť! Dál nenáviď! Teď je jedno, co ti udělal, ale nežij minulostí.
Co v tobě všechno je?- Vykřič to! Svěř se! Napiš to! Je jedno co uvnitř máš, ale dostať to ven.
Co všechno chceš?- Nevíš, jestli to chceš? Chceš to trochu? Chceš to moc? Můžeš mít všechno, tak o to bojuj.
Co všechno jsi?- Troska? Srab? Ten, co se nevzdává? Je jedno co jsi, ale musíš to být jenom ty.
Co všechno máš udělat?- Je jedno co uděláš, ale udělej jenom to, co chceš ty!!!

Ne

6. dubna 2009 v 17:50 | Lili |  Basnicky
Ne!

Ne
jde zapomenout, na tvůj smích i oči,
nelze však opomenout, žes vykládal mi jen samé lži.
Nevěřím už tvým slovům, jen planá slova bez obsahu,
nebudu ti vážně děkovat za tak vypočítavou snahu.
Nevrátím se k tobě zpět, i kdyby si prosil na kolenou,
nejsem už ta, co lapil si jako rybu malou.
Neslepíš mé srdce jako porcelánový hrníček,
nehoří plameny našich rudých jasných svíček.
Nebudu pro tebe truchlit, i když by sis to přál,
nejsi tak výjimečný, jak ses sám sobě i ostatním zdál.
Neoblafneš všechny tím svým tajemným pohledem,
nezchladíš mou zlost ani studeným ledem.
Nechodíš na světě sám, i když si to myslíš,
netočí se vše jen kolem tebe, tak někdy i jiné vyslyš.
Nemachruj pořád jako ten největší borec,
nepředstírej, že jsi neomylný střelec.
Nechytím se znovu do tvých nastražených sítí,
nebudeš ze mě mít trofej na zdi, stejně jako z jiných lidí.
Nechápu, co se s tebou stalo, kam se tvé dobré srdce zatoulalo,
neříkej, že se ti z toho všeho na kusy rozpáralo.
Nevycházím z údivu, tak i nezdolný Mt. Everest byl pokořen,
nebreč mi teď na ramenou, pro sebelítost nebyl nikdo stvořen.
Nekřič tu na mě, já za tvou podlost nemůžu,
nevím, asi je to prokletí všech mužů.
Nehraj si na hrdinu, stejně ti to nepomůže,
nedívej se mi do očí, vidím v nich jen umělé růže.
Říkám: Ne!", tak mě aspoň jednou poslouchej,
nebuď pořád tak zabedněně hluchej.
Sám si řekni: "Dost!",
možná že se podivíš, kolika lidem tím uděláš nakonec radost.

Ty vieš

6. dubna 2009 v 17:49 | Lili |  Pribehy
Ty víš
Ty víš, že tu jsem, já vím, že tu jsi,
víme to oba navzájem, ale jen předstíráme nezájem.
Je to jako hra, která konce nemá,
ale co když přijde prohra, ta bílá dáma slepá?
Zazvoní zvonec, konec bude pohádky,
ale náš společný tanec, nabírá teprve obrátky.
Ty víš, jak to na světě chodí, co se tu děje,
je to jak galéra lodí, co po moři k cíli spěje.
I ony vítězí v bitvách, děla bombardují přístav,
tak prudce mě koluje touha v žilách, ty mi ty své přistav.
Vpíchnu do nich lásku, radost; pravda- je to jen velká naivnost.
Ale jak pomoci si mám, při pohledu do očí tvých,
když si stále připomínám, že oni hledí do očí jiných.
Ty víš, že tu jsem, já vím, že tu jsi,
a přesto se mít nesmíme, oba jen stále tiše sníme a trpíme.
Je to jako velká muka, co sžírají srdce naše,
chromý, kterému chybí ruka, také ale přesto dál k cíli kluše.
Tak i my musíme běžet za našimi cíli,
nebudu už jen tak ležet, tajit svoje city.
Ty víš, jak to dopadne, ona bude plakat,
i moje tvář bledne, jak sem tohle mohla sakra čekat?
Zradil si nás obě, čtvrtá postavička je v naší hře,
já nadávám už jen tobě, cos zavřel na závoru za sebou dveře.
Zametl si dokonale stopy, jak nejlepší nájemný vrah,
tak to přece nebyly jen velké klepy, tebe- velkého Don Chuana- ovládl strach.
Utekl si k ní a nás nechal dál slepě doufat,
žij si tedy v trní, jen tam si zasloužíš ve výčitkách nechat.
Ty víš, že tu stále jsem, já vím, že tam v dálce někde jsi,
víme to oba navzájem, ale i nyní stále jen předstíráme nezájem.

Mix Pics

6. dubna 2009 v 17:48 | Lili
(print image)(print image)(print image)(print image)(print image)(print image)(print image)(print image)

SK8 P!cs

6. dubna 2009 v 17:47 | Lili
skateboarding_tranny3.jpg

Sebapoškodzovanie

6. dubna 2009 v 7:00 | Lili |  Sebeublizovanie
Sebepoškozování
Odborníci ho popisují jako novou závislost! Záliba ubližování se rozléhá napříč společenskými i věkovými vrstvami. Začalo se o ní mluvit před dvanácti lety, kdy princezna Diana poprvé veřejně přiznala, že si sama fyzicky ubližuje! ´´Cítila totiž tolik vnitřní bolesti, že se snažila ubližovat na povrchu,,. Od té doby bylo sebepoškozování v tabu na lidi, kterého prováděli, se všichni diváci s nedůvěrou a nepochopením. Najednou tu seděla krásná, inteligintní žena, která byla pro velkou část veřejnosti vzorem.
To že si někdo ubližuje, přitom vipadá nepochopitelně, možná až děsivě. Strach z bolesti přece přece patří do základní lidské výbavy, která nám pomájá přežít. Sebepoškozování většinou začíná v dospívání, v chaotické a zmatené době, kdy emoce běží naplno a nnaopak sebevědomí se snižuje. i v čR je dospívání dobou, kdy sebepoškozování začínají. Může nastat i situace že ho žena poprvé dopustí třeba až v 25, kdy se dá mluvid o doznání adolescence.
Začala jsem o prázdninách v 17. Byla jsem v zoufalství mimo a chtěla jsem, aby ta bolest, že jsem úplně sama, už skončila, aby to bylo pryč. Vzala jsem si nůž a řezala se na ruce. Nebyly to hluboké rány, ale i tak mě to uvolňovalo. potvrzuje monika. Bylo léto nosila jsem krátké rukávy, tak jsem tvrrdila že jsem se poškrábala o nějaké křoví. Pak jsem to začala skrývat.

Tento jev je rozšířenější víc než si myslíte. Odhaluje se třeba že ve spojených státech trpí sebepoškozováníí asi dva miliony lidí.

Řezání, pálení kůže nebo píchání jehlami-to jsou vlastně jen o něco drastičtější formy sebepoškozování než anorexie nebo bulimie.Než se poprvé pořežete pamaatujte si: Bude vás to bavit. Zjistíte že krev a úleva od bolesti jsou návykové. A to i tehdy, když i myslíte, že si uděláte jen pár řezů , které nejsou hluboké a lehce se zahojí. Buďte připraveni že z 10 řezů se stane 100. že váš život se bude točit jen okolo zraňování a zakrývání. Když budete osamnělí, všechno se stane možným nástrojem: nůžky, klíče od auta, jehla, svorky, špendlík nebo i dokonce pero. Neebudete bez toho moc žít.