Preco musel odist ?

21. května 2008 v 19:37 | Lívia |  Pribehy
Stojím tam, odhodlaná a plná síly, dnes ti toho musím tolik říct, dnes, dnes budu mluvit jen já a ty budeš poslouchat.... Vůbec nevím, jak mám začít.. Proto bez pozdravu vyhrknu to, co mě tíží nejvíc.
,,Proč? Proč tak najednou? Řekni mi proč?... Já tě přece miluju! Tak proč to takhle muselo skončit?" Vyhrkly mi slzy, snažím se je setřít rychle, asi mám strach, abys je neviděl. Snažím se pokračovat dál...
,,Bylo nám spolu tak pěkně nebo ne? To jak jsme se tenkrát potkali, na to nejde zapomenout, ty schůzky v parku, brouzdání ve sněhu, skákání v kalužích, byli jsme jak malý rozjančený děti. Skákali jsme panáka, jezdili na koncerty, potmě hráli na schovku, podnikali hromadný akce s partou, hádali se, i ty hádky byly krásný, hlavně to usmiřování, co po nich následovalo. Milovali jsme se snad všude, v posteli, v autě, v orosené trávě, na kuchyňský lince, na koberci... A teď? Zbyly jen vzpomínky, jen ty jediný zůstaly. Proč to sakra skončilo, tak najednou. Měli jsme se přece krásně, nebo ne? Bylo ti snad se mnou špatně? Dnes by to byly dva roky, přesně tak, dva... Ty sis na výročí nikdy moc nepotrpěl, vím... Já vím.... Ale přesto sis párkrát vzpomněl.. Poprvé jsi mi donesl růže, byly k našemu ročnímu výročí, tu vůni cítím ještě teď. Bylo to krásný a hlavně nečekaný, nemyslela jsem si, že si vzpomeneš, ale ty jsi nezapomněl.." další příval pláče, nemůžu ho zastavit, nejde to... Já tu ale před tebou brečet nechci. Ne já nechci brečet. Jsem přece silná. Musím, musím být silná... Chci ti toho tolik ještě říct..
"Proč se to muselo stát, hm? Plánovali jsme společný prázdniny u moře a najednou..." hlas se mi zlomí, nemůžu dál, to nejde... Zase pláču... Nedokážu to, neumím být zase silná.
,,Říkal jsi, že mě nikdy neopustíš, že jsem jediná, kterou kdy miluješ. Byla jsem tvoje princezna. Tak proč? Promiň, promiň mi to, není to tvoje chyba, osudu neporučím, bohužel, chtěla bych, strašně moc bych chtěla, kdybych byla čarodějkou, tak bych si přála, abys napořád zůstal se mnou. Kdyby, kdyby, kdyby.... nejsem čarodějka, ne, já ne, osud změnit nemůžu," začínám zase brečet, když jsem sem vcházela, slibovala jsem sama sobě, jak silná budu, ale nejde to, prostě ne... ,,Promiň, musím už jít," odcházím pryč, nečekám na tvou odpověď, tady by se mi ani žádná nedostala, mrtví přece nemluví....
Naposled se otočím k tvému hrobu a do ticha špitnu... ,,Miluju tě, sbohem," ale to ty jsi vždycky věděl, tak proč ne ten opilej řidič? Zůstaly mi po tobě jen vzpomínky a to proklatý slovíčko ,,proč?"...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Prides sem este niekedy ?

Ano
Mozno
Nie

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama