Lietadlo

19. května 2008 v 15:37 | Lívia |  Pribehy
Žila jsem v krásném městě. Krásném, ale i velmi záhadném. Občas se tu děly různé a strašidelné záhady, ale nikdo jim doposud nepřišel na kloub, vlastně se o to ani nikdo radši nepokoušel. Někdy to byly hrůzy, ze kterých ještě teď někomu běhá mráz po zádech. Většina lidí se po určitých uplynulých dobách zamyká ve svých bytech a celý den třeba ani nevychází ven. No myslím že víte, jaký typ lidí myslím...

Za týden to mělo být právě 20 let po tragické havárii letadla, které spadlo kousek od našeho města, a tak zase začal všechem chaos okolo tohoto témata, jako že zamykání v bytech, no právě to o čem sem se už zmínila... Hodně lidí se od té doby bojí cestovat právě tímto dopravním prostředkem - letadlem. To ovšem není případ naší rodiny. Protože jsou prázdniny, naši koupily letenky na dovolenou v Egyptě, samozřejmě že tedy letadlem. Nikdo z nás se nebál, právě naopak - těšili sme se, a to hodně. Jenže těšit sme se měly ještě dlouho - odlet byl až za dva týdny!
----- -----
Zhruba týden před odjezdem sem se tak strašně nudila, že sem se rozhodla zajít se jen tak podívat na vrakoviště, kde spadlo toto letadlo. Ani sem si neuvědomila, že dneska sou to právě ty 20 let po té nehodě. Prostě sem si stím nedělala starosti.
No nebylo to tam zrovna okouzlující, ale svým způsobem zvláštní.
Jen tak sem se po tom místě procházela, a najednou sem uviděla nějakou dívku, kterou sem ani neznala. Nevím ani jestli bydlela v našem městě, nikdy sem ji tu neviděla. Ale vysvětlila sem si to prostě tak, že se sem taky jen šla projít, prozkoumat to tady. Jenže po chvíli, co sem se na ni dívala, mi došlo, že nevypadá na to, že by ji to tu nějak zajímalo. Dívala se spíš na mě, tak jako já na ni, a připadalo mi to, jako kdyby na mě čekala. Šla sem tedy za ní, zeptat se jí, odkud je, a tak. "Ahoj."pozdravila sem ji napřed. "Čau."odpověděla, řekla bych že s trochu rostřeseným hlasem. "Ty si zdejší?"šla sem rovnou na věc - nemám ráda, když se někdo vyhýbá tématu, nebo je zamlouvá. "Ne, sem zde jenom na pár dní. Potřebuju tady něco...vyřídit." ...vyřídit? "Aha, a si tu s...rodiči, nebo sama?" ani nevím, proč sem se jí na tolik otázek vůbec ptala, nebylo mi do toho nic, ale nějakým způsobem mi přišla něčím podezřelá...divná. Měla na sobě staromódní oblečení, na místech potrhané. Copak tohle se v poslední době nosí?
"Rodiče nemám, sem tu sama." tak tohle mě zaskočilo. "Promiň, to sem nechtěla..." "To je v pořádku, Liso." počkat, odkud zná moje jméno?! "Jak...jakto, že víš, jak se jmenuju?"zeptala sem se trochu se strachem. To přece není možné, kde by se to dozvěděla, když není odtud? "Prostě to vím..." s takovou jednoduchou odpovědí sem však nebyla spokojená. "Nemůžeš to přeci vědět když nejsi odtud! Odkud vlastně si?!" "Jsem z.... Anglie." "Tak daleko?! Jakto že teda umíš česky?" "Sem původně češka."zase tak prostá odpověď. "Ale tohle téma nebudeme už dál řešit."pokračovala. "Vím i to, že se chystáš s rodiči do Egypta." ?! "Kde ses to dozvěděla? Jak to víš?!"začínala sem se í dokonce bát, že sem ustupovala dozadu, do prostřed vrakoviště. "Později se to všechno dozvíš, ale teď ti musím říct něco moc důležitého."no myslím že mě nemůže už nic překvapit. "Povídej." "No...nesmíte letět tím letadlem. Prostě zůstaňte doma.""Počkej, to přeci nejde! Naši za to zaplatili spoustu peněz, a proč by sme tam neměli jezdit?! Samozřejmě že tam pojedeme!" neveřila sem. "Liso, prosím, věř mi."její výraz teď už nevyzařoval pohodu, ale úzkost. Něco mi naznačovalo, že byc jí opravdu měla věřit. Ale proč?! "Ale...jak to mám říct našim?" "Něco musíš vymyslet, ale prosímtě, opravdu. No, to důležité jsem ti řekla, takže už půjdu. Sbohem, a mysli na to co jsem ti řekla, ano?" "Sbohem."zopakovala sem jenom, a už jsem ji viděla odcházet směrem k lesu.
Druhý den sem všechno řekla rodičům, tedy jen to, že nepojedeme do toho Egypta. Že NESMÍME. Zpočátku sem je musela hodně přemlouvat, ale nakonec to pochopili tak, že se mi tam nechce, s čímž sem nesouhlasila, ale pobrali to po svém, no...Ale pořád, doslova pořád, mi to vrtalo hlavou. Kdo byla vlastně ta holka? Co tady chtěla? Proč mi zakázala letěl na dovolenou? Těch otázek byly snad miliony, a na žádnou sem si nedokázala odpovědět.
Ale odpověď se dostavila v den plánovaného odletu. Ve večerních zprávách hlásili, že letadlo, které mělo namířeno do Egypta, havarovalo, a nikdo to nepřežil. Když sem to viděla, a slyšela, přeběhl mi mráz po zádech. Myslím že stejně jako mě bylo i mamce a taťkovi.
Musela sem prostě zjistit něco o té holce a tak sem později zašla do knihovny, kde byly uloženy staré dokumenty noviny. Věděla sem, nebo spíš doufala, že tam budou i ty, z té doby před 20 lety, něco o té havárii.
Po dlouhé době hledání se mi konečně poštěstilo a našla sem staré útržky o tehdejší tragédii.
VELKOU HAVÁRII LETADLA NEPŘEŽILA ANI DCERA MINISTRA. Tak tenhle nadpis nešlo přehlédnout. A ještě hůř, nešlo přehlédnout ani tu fotografii, na které byla vyfocena... ano, ta dívka z vrakoviště! Jakto, že sem s ní mluvila, když už je 20 let mrtvá?! Ona...zachránila život celé naší rodině. Byl to duch? Přízak? Nebo se mi to celé jen zdálo? Ne, to by byla hloupost...
Nikomu sem neřekla ani slovo o této záhadě, to by byla ještě horší situace než je teď...prostě sem si toto "tajemství" nechala pro sebe a pro... Angeliku. Dceru ministra v Anglii....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Bola si tu ?

PLS Klik

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama